Dítě zatracení

1.Kapitola - Kde jsem? A proč tu jsem?

„Misaki uteč!" „Mami!" všude byly kaluže krve, všechen nábytek byl rozházen po pokoji. Rodiče mě zamkli v horním pokoji. „Misaki slyšíš mě? Je tam otevřené okno, vylez ven a utíkej, ještě si s sebou vezmi vak, který je na stole. O nás se neboj." „M-mami?" „Běž!"

Probouzím se udýchaná ze snu o své rodině. Otevřela jsem oči, všude byly stromy, nepoznávala jsem to tu. Že by to nebyl sen? Ne, ne, ne, to se mi ještě zdá. V klíně mi leželo malé černé, huňaté kotě, které se na mne podívalo, seskočilo z mého klína na zem a začalo se protahovat, vypadá to na kluka (neptejte se, jak jsem to usoudila, ehm.) Jeho zlaté pronikavé oči hledí do mých stříbrných očí. Vím, že je to zvláštní barva očí. Celý život si mě někdo dobíral, kvůli nim nebo se mě lidé báli a vyhýbali, časem si člověk zvykne.

Ohlédla jsem se kolem, postavila se na nohy. V ten moment mi spadly mé havraní vlasy do obličeje, odhodila jsem je dozadu, abych se rozhlédla po okolí. V dáli byla vidět cesta, která vypadala udržovaně.

Nějaký čas jsem na cestě s kotětem v patách. „Taky nevíš kam jít?" vážné mluvím na kotě, bez odezvy, co si čekala Misaki je to malé kotě. Na chvíli odběhlo někam do neznáma.

Po nějaké době přiběhlo zpátky se starým, promočeným papírem na kterém byl muž v kápi, měl v ruce nůž „Nebezpečný, raději mu nekřižte cestu." Pod textem bylo velkým tučným písmem napsáno „REAPER." Vypadá jako uchylák než–li vrah. „Kde si ho naše? Aspoň kdyby si uměl odpovědět. I když to je asi jedno, měli by jsme jít dál." Po cestě jsme narazili konečně na první dům, vypadal udržovaně, zkusila jsem zaklepat ale bez odezvy, dveře byly pootevřené, tak jsem vkročila

„H-halo ? Je tu někdo?" mrtvé ticho. Z venku se zdál obydlený, uvnitř více méně pustý, nalevo prázdná místnost, vpravo taktéž, v hlavní hale byly chody vedoucí nahoru do patra nebo na půdu. Půda byla zamčená nebo zaseklá. V patře nebylo nic užitečného jen prázdná skříň a sešlý gauč. Zkusila jsem otevřít okno, aby se sem dostal vzduch. Konečně kyslík v téhle zaprášené budově, pomyslela jsem si. „Co ty maličký? Si nějak tichý." kotě se na mne pořád upřeně dívalo. Místy to bylo strašidelné.

Nějaký zvuk se ozval venku, začalo pršet, takovou průtrž mračen jsem dlouho neviděla, mračna byla tmavá jako mokrý popel v dáli byly slyšet hromy. Bouřka a teď? I když je pravda, že v tomto období jsou bouřky, vždyť je léto. Chvíli jsem postávala u okna, když jsem se otáčela zpátky viděla jsem pohled kotěte, natáhla jsem ruku, abych ho pohladila. Než se tak stalo udeřil blesk kousek od domu, uviděla jsem stín kotěte ale nebyl jeho, vypadal spíše lidsky, jakoby tu stál dospělý muž s rohy na své hlavě ale né malé kotě. „Asi jsem unavená." Měla jsem oči v jednom ohni, gauč vypadal pohodlně, zkusila jsem si lehnout.

„Kdo si?" muž stojící v ohni s krátkými kaštanovými vlasy mezi nimi se tyčily dva rohy, více nešlo kvůli ohni vidět. „Co si zač?" zašeptala jsem „To brzy zjistíš." začal se smát, zatím co ho plameny pohlcovaly

Probudila jsem se z podivného snu, slyšela jsem něčí kroky pod schody. Nahlédla jsem skrze zábradlí, byl to muž z plakátu, který mi doneslo kotě a to bylo k nenalezení. Pomalu jsem couvala zpátky do pokoje, co teď budu dělat? V mé hlavě zaznělo „Je to vrah, uteč." Kroky stoupaly „už jde po schodech" schovala jsem se do skříně. Pane bože je tohle zkouška? Přes škvíru byla vidět celá místnost. Klepaly se mi strašně ruce, nohy, strachy mi vypl mozek. Kroky dozněly a muž stál ve dveřích. Rukou jsem si držela pusu, aby nebylo slyšet mé zběsilé dýchání. Držel nůž, ze kterého odkapávala krev, divně se šklebil. Přibližoval se blíže ke skříni, kde jsem schovaná. Z půdy se ozval zvuk pádu. Muž se zastavil, zahleděl se směrem ke stropu, zasmál se, rozeběhl se po schodech jako šelma, která loví svou kořist.