Kříša, jako každé ráno, vstal z pelechu. Tuto činnost sice považoval za zbytečnou a časově náročnou, ale jeho rodina to považovala za nezbytné. Protáhl se a odešel.
Proběhl středně dlouhou chodbou, aby se dostal do zásobárny. Běžel, protože z té chodby měl vždycky strach. Byl přesvědčen, že tam bydlí duch jeho praprababičky Klementýny.
Těsně před zásobárnou se však zastavil, aby dovnitř nevlétl a nevypadal jako největší strašpytel. Takhle to dělal vždy.
Nabral vzduch do plic, narovnal záda a vystrčil bradu. Teď je připraven vejít. Nasadil pomalé, drsné tempo.
Když vkročil do poměrně veliké okrouhlé místnosti s vysokým stropem a rozhlédl se, zjistil, že ostatní už dosnídali. K tomuto závěru došel úvahou podpořenou faktem, že ve spíži nikoho nespatřil.
Výborně, pomyslel si. Teď může sníst co chce a kolik toho chce. A to znamená, že si dá polovičně zplesnivělou podrážku marinovanou v roztoku splašek a octa. Jeho nejoblíbenější jídlo.
<°°>
Čus čus čus čus čus!
Právě jste přečetli první kapitolu velmi poučného příběhu o potkanovi Kříšovi. To jste totiž nevěděli.
Jinak prosím neberte nic, co tady budete číst, vážně. Mohlo by to poškodit váš zdravý rozum.
YOU ARE READING
Dont do drugs, kids
ActionPotkaní rodina žije své poklidné životy v análech kláštera. Všechno se tam daří a všichni jsou šťastni. Tedy byli. Dokud jeden z šestnácti synků jménem Kříša nepotkal krysáka.
