Den čtrnáctý 1/2

3.8K 317 16
                                    

 Pořád jsem se nevzpamatovala z toho pavouka... byl to... skutecne otřes pro mou duši #lolDrama
Každopádně mam na vas otazku. Jaky se vam zobrazuje nazev tohoto pribehu? Na pocitaci jsem to zmenila na Vyvolenou, ale na mobilu se mi to furt ukazuje jako Chosen, tak nevim, co to wattpad jede. Tak me zajimalo jak to vidi ctenari

„Jestli ta holka umře, tak jsme všichni v prdeli! Dochází vám to vůbec vy idioti?!" Uslyšela jsem řvát Jacka. Neotvírala jsem oční víčka, nedělala jsem vůbec nic. Celé tělo mě bolelo, ale oproti bolesti, kterou jsem trpěla předtím to bylo jako pohlazení. Co to bylo za divný sen?

„Dělali jsme všechno, přesně jak ta doktorka chtěla. Asi před dvěma hodinami se probudila, tak jsme do ní dostali, co nejvíce vody, ale potom zase omdlela a furt mumlala nesmysly," bránil se druhý, hodně ustrašený hlas. Já se před dvěma hodinami probudila a pila? Proč si to vůbec nepamatuju? Zatraceně tohle je snad zlý sen.

„Je čtrnáctý den! Poslední den! Dneska ji musíme dopravit k bráně a musí být vzhůru a na vlastních nohách!" Křičel Jack pološíleně. Počkat. Čtrnáctý den? Cože? Celou tu dobu mi tady jeden den přišel jako měsíc a nyní, když by se to hodilo jsem poslední dva dny strávila víceméně v bezvědomí. Můj plán na útěk tedy moc nevycházel. Zatraceně v žádném případě nemůže být čtrnáctý den. Prosím. Jemně jsem pootevřela víčka a uviděla Jacka štrádovat po místnosti a chlapce, který seděl u mě na posteli, ale bojácně pozoroval svého vůdce. Další muž stál u dveří a také se tvářil, že by tu radši nebyl.

„Vzbuďte ji! Je mi jedno jak to uděláte, ale vzbuďte ji!" Štěkl na ně Jack a já prudce zavřela oči. Slyšela jsem prásknout dveře, jak pravděpodobně Jack odešel a snažila se vzpamatovat. No, tak mozku zapni se. Musela jsem zůstat mimo. To byl základ, aby nevěděli, že jsem vzhůru a já mezitím mohla něco vymyslet. Pochybovala jsem však, že by mě nechali samotnou, abych mohla utéct.

Nebylo mi přáno. V jednu chvíli jsem se soustředila na klidný dech a v druhou chvíli na mě chrstli tak studenou vodu, že musela být snad z ledovce. To už jsem nedokázala udržet kamennou tvář. Vytřeštila jsem oči a vyjekla. Automaticky jsem se i vyšvihla do sedu a k mé úlevě to nebolelo tolik, jako pohyby, když tu byla ta doktorka.

„Neodmlívej znovu! Prosím," zjevil se v mém zorném poli obličej, který mi někoho hrozně připomínal. Dle mého jsem tyto modré oči v této hře už viděla. Vypadal tak na sedmnáct, měl výrazné lícní kosti, hnědé vlasy a velké uši. Naštvaně jsem se na něho zamračila a padla zpět na záda. Jak bych asi dokázala znovu omdlít? Neovladatelně jsem se třásla zimou a drkotaly mi zuby.

„Je vzhůru!" Zvolal nadšeně směrem k muži stojícímu u dveří. Ten vypadal tak jednadvacet, i když vousy které měl vypadali, že by mohl být i starší.

„Nee," zaskučela jsem. Když jsem měla otevřené oči viděla jsem, jak se celý svět podivně motá a v žaludku jsem měla podivný pocit, který také mohl znamenat, že se za chvíli pozvracím. Muž, který stál u dveří přešel ke mně a přejel mi pohledem po celém těle. Následně mě vzal za ruku a vytáhl z postele. Zaskučela jsem a zavřela oči v naději, že to zmírní mou nevolnost. Iracionální, já vím. S naprostým nezájmem k mé bolesti a naprosté ignoraci k tomu, že asi brzo vrhnu mě začal táhnout někam ven. Šetrné jednání s někým, koho dvakrát otrávili opravdu.

„Jsi normální? Chceš mě zabít?" Zakňučela jsem slabým hlasem a jediné, co mi bránilo v tom znovu omdlít bylo studící oblečení. Muž mou otázku ignoroval a vyšel se mnou ven. Zima mi prostupovala každým kouskem těla a ani sluneční paprsky mě nezahřívaly.

„Andre, co takhle se k ní chovat trochu ohleduplně? Vždyť jsme tu holku málem zabili," zastal se mě modrooký kluk. Vousáče to však ani trochu nezajímalo a táhl mě dál. Ani jsem neměla boty proboha a on mě klidně vedl jehličím. Idiot. Až ho pozvracím bude to jenom jeho problém. Všechno kolo mě bylo rozmazané a to, že jdeme k autu jsem zaregistrovala teprve, až když mě do něho vysadil. Pitomé terénní auta. Mohli by je začít dělat trochu více přizpůsobené k lidem s mou výškou. Třeba se schůdkama.

Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat