Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den šestý 2/3

Bože můj. Já to opravdu udělala. Opravdu jsem od něho odešla jenom proto, že mi zalhal. Mé předchozí teorii jsem už nevěřila. Ne, když jsem šla s Chrisem lesem a měla možnost si utřídit myšlenky. Nebyla to jeho maska. Na to měl moc upřímný smích, když jsme po sobě čmáraly a moc upřímné oči, když jsme si spolu povídali. Možná mě opravdu chtěl před Chrisem chránit a já mu udělala takovou scénu. Pro mě sice Chris nebezpečný není, ale Matt si to myslí. Co to tam do mě vjelo proboha? Odehnala jsem člověka, co mě chtěl chránit. Bravo Jess, jsi opravdu génius. Mně už z tohohle místa fakt hrabe. Úplně jsem zdementněla. Je to vůbec slovo? Potřebuju se pořádně vyspat

„Upřímně, překvapilo mě, že jsi se mnou odešla," promluvil zničehonic Chris. Natolik, jsem se zabrala do myšlenek, že jsem sebou polekaně škubla, nad čímž pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

„Jo, mě to teď překvapuje taky," přiznala jsem bezmyšlenkovitě a rozhlédla se okolo sebe ve snaze se zorientovat. Můj orientační smysl stál sice za nic, ale není jeho tábor na druhou stranu?

„Nejdeme na druhou stranu, než je vás tábor?" Vyslovila jsem své podezření.

„Ehm, jdeme. Musíme se přemisťovat nemůžeme zůstávat na stejném místě, vyvraždili by nás," vysvětlil s přikývnutím. To dávalo smysl. Něco v mé hlavě, co mělo až otravně podobný hlas jako Matt, mi našeptávalo, že je něco špatně. Ohlédla jsem se přes rameno s pocitem, že nás někdo sleduje, ale samozřejmě, tam nic nebylo. Opravdu už začínám být paranoidní. Strávila jsem s Mattem moc času. Jakmile se, ale ozval zvuk, jako když někdo šlápne na větvičku a ta praskne ztuhla jsem a prudce hlavou škubla k místu, odkud onen zvuk vyšel.

„Chrisi slyšel jsi to?" Zeptala jsem se a skenovala křoví. Bylo víceméně neprůhledné a skrz lístky nebylo možné vidět, zda se tam někdo nachází.

„Ne, nebuď paranoidní," snažil se mě uklidnit, ale v hlase mu zaznělo něco, co až příliš znělo jako nervozita. Praskavý zvuk se ozval znovu, tentokrát hlasitěji. Prudce jsem se otočila.

„Matte?" Zvolala jsem bláhově. Třeba mě sleduje, aby mě přemluvil, abych se vrátila. Vypadal, že ho to opravdu mrzí, když jsem odcházela. Zavrtěla jsem hlavou nad blbostí, která mě napadla. Matt by něco takového nikdy neudělal. To už je větší šance, že by mě šel vzteky praštit pánvičkou.

„Matt tady není, co by tady dělal?" Odpověděl na mé zvolání Chris hlasem, jako kdybych se zbláznila, k čemuž jsem upřímně moc daleko neměla.

„Já nevím," pokrčila jsem rameny v hrané ledabilosti. Nechtěla jsem totiž, přiznat ani sobě, že bych byla ráda, kdyby tu byl a prosil mě, ať se vrátím. Moje podvědomí, totiž vědělo, že bych s ním šla a na to jsem byla příliš hrdá, než abych to přiznala.

„Jess, přestaň vidět a slyšet něco co tam není. Nemáš se čeho bát, pojď," pobídl mě Chris. To se vůbec nebojí? Nemá žádné podezření, že by nás mohl někdo sledovat? Jak se může chovat, tak klidně?

„To se ti lehko řekne. Četla jsem asi tak miliardu knížek a viděla víc hororů, než jsem, kdy chtěla, moje fantazie se prostě vypnout nedá. Bylo by to super, kdyby šlo, ale nejde," odpověděla jsem mu kousavě. Co to se mnou sakra je? Chovám se jak menstruující nána. Měla bych se zklidnit a to tak, že hned, nebo se tou pánvičkou praštím sama a nebudu čekat na Matta.

„Teď vážně, co je s tebou? Jsi celá vycukaná, jako kdybys očekávala, že tě v příští vteřině někdo zabije. Uklidni se," promluvil klidným hlasem, který mě donutil se na něho zpět otočit. Za mnou stejně nic nebylo. Nebo to nebylo vidět.