Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den sedmý 2/2

Šli jsme už asi půl hodiny a neslyšely jsme nikoho kromě nás a upřímně? Nás přeslechnout nešlo. Větvičky asi páchaly sebevraždu a skákaly nám přímo pod nohy, Clare skučela, jako kdybych jí něco řezala, a aby toho nebylo málo, občas to proložila nějakou nadávkou. Já se také nedržela zpátky se svýma zkomolenýma nadávka, jelikož jsem neustále zakopávala. Naštěstí žádný jiný šílenec se tudy neprotlouka. Byly jsme v asi v nejtemnější části lesa, ve které jsme být mohly. Už nikdy nevybírám cestu, jsem v tom fakt mizerná.

„Jess, já už nemůžu," skučela Clare. Tak to jsme byly mě, a to jsem jí víceméně nesla. Snažila jsem se jí ulehčovat, jak nejvíce jsem mohla, ale upřímně měla jsem co dělat sama se sebou.

„Teď nemůžeme zastavit. Poslouchej, podle mého profesionálního odhadu se tak za hodinu setmí a potom můžeme zastavit, ale teď jsme ještě moc blízko Jacka. Pokud ještě nepřišel na to, že jsme utekly, tak na to určitě brzo přijde, a to nebude nic hezkého," přemlouvala jsem ji pevným hlasem. Byla jsem tak hrozně vyděšená, ale snažila jsem se tomu nepoddat, protože pokud bych to udělala, tak bych sebou plácla na zem, brečela a už se nikdy nezvednula, a to se prostě nestane. Na to jsem moc tvrdohlavá a až příliš chci udržet Clare naživu. Ztratila jsem ji předtím, teď už to odmítám.

„Máš vůbec ponětí kudy jdeme?" Zeptala se na otázku, která mě tížila celou cestu. Potlačila jsem chuť se zoufale uchechtnout.

„Ty máš pitomý otázky Clare, samozřejmě, že... ne," přiznala jsem veselejším hlasem, než se k situaci hodilo. Clare se na místě zastavila a podívala se na mě jako kdybych se zbláznila.

„Snažím se se udržet v aspoň trochu optimistické náladě, tak mi to nekaž, nehledě na to, že ať jdeme kamkoliv, je to daleko od Jacka a o to jde," bránila jsem se automaticky. Pokud ztratím i tu snahu vidět to pozitivně, tak na místě zdechnu. Normálně rezignuju, zapíchnu se hlavou do země a už nevylezu.

„Co je optimistický a veselý na tom, že nevíme, kam jdeme?" Pozvedla obočí. Místo odpovědi jsem se na ni jen zamračila. Tak nás má vést sama, když je tak chytrá. Já jí to klidně přenechám. V tomhle nejsem sobec.

„Víš, co bych si teď dala?" Změnila nečekaně téma. Zadívala jsem se jí zkoumavě do tváře a čekala, co z ní vypadne. V obličeji měla smutný výraz a na rtech ji pohrával jemný úsměv.

„Ty spálený sušenky, co jsi mi upekla k šestým narozeninám," uchechtla se s očima plnýma slz. Zasmála jsem se spolu s ní. Tehdy jsem se zařekla, že udělám Clare k narozeninám překvápko, chtěla jsem udělat něco, co jsem do té doby ještě nikdy neudělala a nenapadlo mě nic lepšího než jí upéct sušenky. Lehce jsem se však zapomněla u televize a táta následně musel skoro hasit kuchyň. Clare z nich stejně měla radost, i když byly nepoživatelné a tvrdé. Tehdy mě objala a řekla, že jsem ta nejlepší kamarádka, jakou kdy měla a mít bude. Tehdy jsme byly obě šťastné.

„Já taky."

*

„Neumíš zapálit oheň," podotkla Clare. Uběhlo už asi 20 minut, od té doby, co jsme se rozhodly utábořit, už byla víceméně tma a já zírala na hromádku dřeva a přemýšlela, jak ji zapálit.

„A ty to umíš?" Zeptala jsem se nadějně, i když jsem o tom skutečně pochybovala. Pokud se to nenaučila tady, tak jsme v háji, jelikož doma se zvládla podpálit, i když chtěla zapálit jen svíčku.