Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den osmý 2/4

„Ne," zamumlala jsem zděšeně v očích slzy. Svět se se mnou zatočil. Tohle prostě nemohla být pravda. Clare není postřelená, je to jenom šílená noční můra. Tohle není skutečné! Clare zachrčela a následně se zřítila k zemi.

„Clare!" Zaječela jsem, nehledě na to, jestli nás někdo uslyší a vrhla se k ní. Položila jsem si její hlavu do klína a po tváři se mi začínaly rozprostírat slzy. Ne. Tohle ne. Prosím! Prosím, udělejte někdo něco! Prosím, řekněte mi, že tohle není skutečné, že právě nedržím tělo mé umírající nejlepší kamarádky. Řekněte to někdo!

„To," zakašlala, „bude dobrý." Z koutku úst jí vytekl pramínek krve. Nebyla jsem doktor. Neměla jsem nejmenší tušení, co to znamená, ale nic dobrého to znamenat nemohlo. Nic dobrého nemohlo znamenat ani to množství krve, které mi protékalo skrz prsty, když jsem se snažila na ránu tlačit. Bylo to příšerné. Ta mokrá, rudá krev, která z ní vycházela. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Potřebovala do nemocnice, na operaci, potřebovaly jsme zjistit, jestli kulka zasáhla orgány. Potřebovala jsem někoho, kdo to celé převezme, protože já to nezvládala. V hlavě mi lítaly myšlenky a já nevěděla, jak je uspořádat. Jak udělat něco, co jí pomůže. Co jí zachrání život.

„Clare, budeš v pořádku. Budeš v pořádku! Rozumíš mi? Budeš v pohodě, budeš zdravá. Přežiješ to," kývala jsem hlavou, po tvářích mi stékaly slzy a cukala jsem sebou v trhaných vzlykách. Chtěla jsem věřit tomu, co říkám, ale nějaká část mě se obávala nejhoršího. Nějaká část mě věděla, že to je prostě až příliš moc krve.

„Jo," přikývla namáhavě. Víčka se jí třásla. Pomalu zavírala oči a já s ní zběsile zatřásla, aby to nedělala. Aby udržela ty zatracená víčka nahoře.

„Pomoc! Pomozte nám někdo! Prosím!" Rozkřičela jsem se jako zběsilá. Bylo to nerozumné. Bylo to přímo šílené, mohla jsem takhle přivolat Jacka, ale přesto jsem křičet musela. Musela jsem věřit, že ať to tu vede kdokoliv přece tu Clare nenechá umřít. Přece tu nenechá vykrvácet sedmnáctiletou dívku.

„Nekřič. M-musíš najít Matta. Postará se o tebe," mumlala, až s příliš velkou námahou. Zoufale jsem zavrtěla záporně hlavou. Nemůžu jí tu nechat. To prostě nejde, jít najednou hledat Matta a jí tu nechat. Nemůžu to udělat. Nikdy bych to nemohla udělat. V žádném případě, v žádném vesmíru. Nikdy.

„Clare prosím! Jsi moje nejlepší kamarádka! Nemůžeš umřít!" Vzlykala jsem zoufale. Ruka na jejím břiše se mi třásla a měla jsem pocit, že jestli umře, tak umřu s ní. Nevěděla jsem, jak to ustát. Jak zastavit tu paniku, co jsem v sobě cítila. Tu bezmoc, kterou jsem nemohla zastavit. Chtěla jsem Clare povzbudit, že to zvládne, že se odtud dostaneme, že ta výhra tam na nás přece čeká, že se o nás někdo postará. Že sem přiletí vrtulník a dostane ji odsud pryč. Zachrání jí život, ale nic se neozývalo. Ať to tu vedl kdokoliv, bylo mu to jedno. Nezajímal ho mladý život vyhasínající život. Jak tohle může být součástí hry, jak s tím někdo může žít? Co je to sakra s lidma? Jak v nich může být něco, tak zkaženého?

„Jess," polkla namáhavě, „mrzí mě to." Zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem si to připustit. Jen jsem hladila Clare po vlasech a prostě doufala, že se rána sama zatáhne.

„Nemůžu tě ztratit! Ne znova, prosím. Clare prosím. Známe se celý život, nemůžeš mě teď opustit no tak. Prosím. Ne, znova, ne znova, ne znova!" Křičela jsem na ni. Musela být přece silná. Nepropadat beznaději a tmě. Nepoddávat se tomu. Nejít tou snazší cestou. Musela to zvládnout. Clařiny oči se však neleskly životem. Po tváři jí stekla další slza a chytila mě za ruku na její ráně. Dívala se mi do očí s bolestí a strachem.