Vyvolená: Hra, ve které nelze vyhrát✅

Den pátý 2/3

Vláčeli jsme se lesem už asi čtvrt hodiny. Navíc musím přiznat, i když v žádném případě nahlas, že mi bylo trochu chladno. Mattovi bych to, ale nikdy nepřiznala, mám nějakou hrdost.

Všude okolo nás se rozprostíraly stromy, jak jehličnaté, tak listnaté a země byla pokrytá mechem, který občas narušovala nějaká zbloudilá květina. Skrz listy se všude proplétaly paprsky slunce a vytvářely tak krásnou scenérii. Šla jsem pomalým krokem za ním a snažila se do sebe vstřebat, co nejvíce pozitivní energie. Potřebovala jsem ji, abych se tady z toho nezbláznila. Vždycky jsem se ráda procházela v přírodě. Ano sice jsem líný tvor, ale procházky v přírodě spolu s tátou, kdy jsme probíraly nejrůznější věci, od školy po druhou světovou, o kterou se vždycky zajímal, to jsem měla ráda už odmala. Při vzpomínce na tátu mě bodlo u srdce. Určitě je strachy bez sebe, nejspíš už zmobilizoval policii a teď mě všude hledá. Jak mě, ale může najít tady? Sama nevím kde jsem. Lesů je na světě hodně.

„Jsme tady," přerušil Matt hluk mých myšlenek. Nechápavě jsem se na něho podívala. Nebylo tu nic jiného od zbytku lesa. Matt se uchechtl mému výrazu a přešel blíž ke mně. V očích mu létaly plamínky a pro jednou nevypadal naštvaně.

„Zavři oči," pobídl mě. Moje okamžitá reakce byla ucouvnout.

„Ani náhodou," zavrtěla jsem hlavou. Tuhle hru jsem hrála jednou. S Clare. Po pár metrech to semnou nabourala do lampy.

„Věř mi Jess, nic se ti nestane. Slibuju. Nekaž mi překvapení," přesvědčoval mě.

„Ale jestli mě navedeš na nějaký strom, nebo kořen tak uvidíš," zvedla jsem varovně prst. Vlastně nevím, co bych mu udělala, ale něco bych určitě vymyslela. Matt se zasmál, přirozeným, nefalšovaným smíchem, který mu slušel a zněl nějakým způsobem melodicky.

„Budu opatrný, slibuju princezno," přikývl hlavou. Naposledy jsem se na něho podezíravě podívala a poté jsem oči opravdu zavřela. Cítila jsem, jak mě chytil za ruce a jemně za ně zatahal, abych se pohnula. Našlapovala jsem opatrně, stále jsem se bála toho, co se mi může stát.

„Jestli budeš takhle mračit, budeš mít vrásky," prohlásil pobaveným hlasem.

„Jestli se mi budeš posmívat, otevřu oči," vyhrožovala jsem mu. Tlumeně se uchechtl, ale už nic neříkal. Dále mě vedl a když jsem zaškobrtla opravdu mě nenechal spadnout. Pevněji mi stiskl obě ruce a čekal, až najdu ztracenou rovnováhu. Nemohli jsme poté ujít moc velkou vzdálenost, když mě zastavil.

„Můžeš je otevřít," řekl konečně a ruce mi pustil. Mile ráda jsem ho uposlechla a zadívala se na palouček, který se rozprostíral přímo před námi. Bylo to kruhové místo s průměrem asi dvacet metrů, kde se nenacházel žádný strom. Jenom svěže zelená tráva a v ní sedmikrásky. Slunce tu naplno svítilo a do těla se mi tak dostávalo mnohem větší teplo než celou cestu. Připomínalo mi to tu jedno místo z filmu, na jehož jméno jsem si teď nemohla vzpomenout. Jen jsem čekala, kdy se tu zjeví Thumbelína.

„Je to tu krásný," usmála jsem se užasle a přesunula svůj pohled zpět na něho. Mezitím, co jsem to tu obdivovala si sedl na zem a zamyšleně škubal trávu. Když zaregistroval, že se na něho dívám přikývl a poté mě pozoroval, jak si sedám.

„Řekni mi něco," poprosil mě. Zadívala jsem se na něho zkoumavým pohledem.

„Co chceš vědět?" Pozorovala jsem jeho obličej, jak si mě celou prohlíží. V jeho tváři bylo něco, co jsem nedokázala rozluštit, ale chtěla jsem. Chtěla jsem vědět, kdo je Matthew.

„Kdo je Michael?" Zeptal se se stále stejným zkoumavým pohledem. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„Kdože?" Snažila jsem se přijít na to koho myslí. Nenapadl mě nikdo se jménem Michael, o kterém bych s Mattem mluvila.

„Občas jeho jméno mumláš ze spaní," pokrčil rameny a přesunul svůj pohled na trávu, kterou opět začal cupovat. Tvářil se, jako kdyby mu na mé odpovědi vlastně vůbec nezáleželo, ale prokoukla jsem ho. Chtěl to vědět.

„Nemám tušení, když se nad tím zamyslím, párkrát se mi zdálo, že hledám nějakého Michaela, ale nemyslím si, že by to bylo založené na skutečné postavě. Jsou to prostě jenom sny," odpověděla jsem mu upřímně a jemně přitom pokrčila rameny.

„Aha," odpověděl nedůvěřivě. Nevypadal, že by mi věřil, ale nevěděla jsem žádný způsob, jak ho přesvědčit o tom, že říkám pravdu. Jestli mi nechce věřit, tak ať mi nevěří. Jeho volba.

„Pověz mi o Darcy," zeptala jsem se dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Když už si hrajeme na pravdu, tak ať hrajeme oba.

„Jess, nechci se o ní bavit," zaskučel zoufale. Přikývla jsem a opřela se za sebou o ruce. Až bude chtít řekne mi to sám, pokud se toho teda dožiju, ale nebudu ho nutit. Nesmím ho nutit. Sama moc dobře vím, jaké to je, když se lidi neustále vyptávají na věci, na které neznám odpovědi, nebo ty odpovědi nechci dále šířit. Musím svou zvědou část krotit.

„Dobře, tak s kým jsi to ráno mluvil?" Zeptala jsem se na první otázku, co mě napadla. Sice už mi Nathan řekl, že mluvil pravděpodobně s Gregem, ale chtěla jsem si být jistá. Pak jsem se totiž mohla zeptat, co se venku stalo, že mu to ráno, tak zkazilo náladu. Matt zničehonic ztuhl a podíval se za mě.

„Se mnou," ozvalo se dřív, než jsem se stihla otočit. Poskočila jsem na místě a chytla se za srdce.

„Do háje," procedila jsem mezi zuby a lapala po dechu. Srdce mi bušilo rychlostí splašeného koně. Do háje. Takhle lidi lekat.

„Gregu, co tady chceš?" Protočil Matt očima nad mou reakcí.

„Šel jsem kolem a uslyšel si vás podívat, tak jsem si říkal, že vás pozdravím," pokrčil rameny a ruce si strčil do kapes černých tepláků, které měl na sobě.

No jasně, to já taky běžně dělám. Jakmile vidím nebo slyším známé tváře, ihned se mi nad hlavou rozsvítí žárovička s nápisem „Ha! Těm způsobím infarkt!"

„Super, tak jsi nás pozdravil a málem zabil Vyvolenou, ale teď už prosím jdi. Chci jí něco ukázat," podíval se na něho pohledem, který mě přišel, že mu sděluje tichý vděk, ale to nedávalo smysl. Proč by mu Matt děkoval? A za co? Za to, že mi způsobil infarkt? Ano, díky moc Gregu. Nic člověka nezbaví stresu, tak jako infarkt hned po ránu. Člověk má pak celý den takový lepší pocit, že žije. Takový vděčnější.

„Dobře děti, jenom doufám, že máte ochranu," mrkl na nás vesele a poté se vytratil mezi stromy. S pootevřenými ústy jsem se dívala, jak odchází. Bože, to je pitomec.

„To je idiot," zamumlal Matt, jako kdyby mi četl myšlenky, akorát v trochu sprostějším rázu. Automaticky jsem se na něho zakřenila. Nerada jsem nadávala, ale když to řekne někdo jiný nepočítá se to.

„Jenom, aby bylo jasno nemám v plánu tě znásilnit... možná," mrkl na mě a vesele se u toho křenil.

„Jenom aby," zatvářila jsem se na oko zděšeně, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Po chvíli se mi na tváři rozprostřel veselý výraz, ať jsem se snažila sebevíc ho potlačit. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. V jeho hnědých vlasech si pohrávaly paprsky slunce a s úsměvem mu to neuvěřitelně slušelo. Bylo příjemné tady s ním jenom sedět a smát se. Divné vzhledem k situaci, ale příjemné. Lepší než jenom sedět a panikařit. To mě odsud nedostane.

„Co mi chceš ukázat?" Ozvala se má zvědavost. Jenom jsem doufala, že ne další skupinu. Ty dvě, co jsem viděla mi zcela stačily.

„Ne co, ale koho," mrkl na mě lišáckým pohledem a koutky se mu stočily do ledabylého úsměvu, který si dle mého ani neuvědomoval, že má nasazený. Nechápavě jsem se na něho podívala a víceméně nevědomky naklonila hlavu, kterou jsem, ale hned narovnala zpátky, když jsem si to uvědomila. Musela jsem u toho vypadat komicky. Koho mi tu chce představovat? Pochybuji, že tu má někde kamarády, se kterými se navštěvuje a chodí na společné výlety po zdejších lesích.

„Jmenuje se Cassandra, ale říkáme jí Cass a bude tu tak za pět minut, nebo respektive měla by. Je dochvilná asi tak jako já," protočil očima. Nechcete mi říct, že mi se mi teď chystá představit svoji holku, že ne? To by bylo dost divný a taky trapný. Sakra, vždyť jsem jeho jméno mumlala ze spaní. To je dost divný, i kdyby neměl přítelkyni, natož kdyby jo.

„Vlastně už je tady," ozval se dívčí hlas. Unisono jsme se s Mattem postavili. Zadívala jsem se mezi stromy, kterými se ona osoba prodírala. Dle mého to vzala tou nejhorší a nejhustší spletí větviček, jakou mohla, ale to mě nezarazilo tolik, jako když z houští vylezla. Čekala jsem ledacos, ale tohle ne. Pozitivum bylo, že Mattova přítelkyně to rozhodně není, teda pokud se nedal na pedofilii.

„A nejsem tak nedochvilná jako ty Matte, to fakt nejde, ty bys byl schopný přijít pozdě i na vlastní smrt," protočila očima a poté přesunula svůj pohled na mě. Přátelsky se na mě usmívala a ve tváři měla přívětivost na rozdíl od mého šokovaného výrazu. Dle mého odhadu jí mohlo být asi okolo dvanácti a na mladistvém věku jí ještě přidávaly blonďaté vlasy, které měla momentálně svázané do vysokého culíku a modré oči. Měla naducanější tváře, přestože byla hubená, ale oči měla veliké a výrazné.

Jak tady zatraceně může přežít dítě? Podle toho, co o tomto místě vím – ne, že by toho bylo mnoho – tady lidé moc dlouho nepřežívají a podle počtu dívek, které jsem tu potkala zástupci ženského pohlaví už vůbec ne. Tak jak je ksakru možné, že tu takhle žije dítě?

„Jess tohle je Cass. Cass tohle je Jess," představil nás Matt a já dokázala natolik ovládnout své tělo, že jsem přijala dívčinu ruku a potřásla si s ní.

„A-ahoj," přinutila jsem se ze sebe dostat. Dívka mě pozorovala s pobavením vepsaným ve tváři, evidentně jsem nebyla první, kdo byl podobně šokován. Sakra, zabili tu Simona, a to byl starší než ona. Statnější než ona a nevypadal, tak... dětsky.

„Jo, je mi jedenáct. Je mi úplně jasné, že tvoje myšlenky jsou něco ve smyslu, jak tu může přežít jedenáctiletá blondýnka, ještě s modrýma očima, baculatýma tvářičkama a blablabla," vyjadřovala otráveným hlasem mé myšlenky a nezapomněla u toho protočit oči. Matt se uchechtl a šťouchl mě do pasu, abych se probrala. Automaticky jsem se po něm ohnala, což ho donutilo znovu se zasmát. Nechápala jsem, jak se může smát. Ta holka je ještě mladší, než jsem si myslela. Jedenáct. Měla by být v nějaké šesté třídě. Chodit na tanečky nebo na výtvarku, ne vraždit lidi.

„Tak nějak," zamumlala jsem a přikývla, když mi docvaklo, že čeká na mou odpověď. A Matta ignorovala. Tahle dívka je ve stejném věku, jako moje sestřenice. Sestřenice, kterou jsem učila plavat a teď je zblázněná do jednorožců. Nedokázala jsem si ji představit tady.

„Nejsem tak nevinná, jak vypadám," mrkla na mě a usmála se pokřiveným úsměvem. Vyjadřovala se tak puberťácky. Její schopnost adaptace, je zatraceně neuvěřitelná. Jak to udělala proboha? Nevěděla jsem, co ji na to mám říct, tak jsem pouze přikývla. Zahanbuje mě tady dítě. Malá holka je tady s tím smířená líp než já. No zatraceně.

„Jess, ona není Santa ani jednorožec, a dokonce ani víla, je to jenom holka," pokrčil rameny, když jsem k němu přesunula svůj nevěřícně pohled. Jak tohle může říct?

„Jenom holka? Jasně. Jenom jedenáctileté dítě, co žije. Tady okolo umírají lidé mnohem starší, než je ona, ale ona dítě. Jak je to možné? Co tady vůbec dělá?" Kladla jsem jednu otázku za druhou s lehkou dávkou zoufalství. Já už opravdu nerozumím vůbec ničemu. Jak tu mohl umřít Simon a ona žít? Ne, že bych jí přála smrt. To vůbec ne, ale... jak?

„A víš, proč žije?" Usmál se na mě polovičně s náznakem jemnosti v očích. Tenhle úsměv mu slušel. Měl by ho používat častěji.

„Ne, nevím," odpověděla jsem mu. Právě to jsem tady teď řekla. Že nemám nejmenší tušení. Ani vlastně nevím, jak jsem pořád naživu já.

„Protože vypadá nevinně, roztomile, jako kdyby neuměla mouše ublížit. I tady mají lidi city a výčitky. Vím, jak ti to tady připadá, ale lidi se ani tady nezabíjí dobrovolně. Opravdu ne. Pouze se přizpůsobili situaci. Dělají to, protože musí. Když uvidí holku, jako je tady Cassie, tak zaváhají. Nechtějí zabít dítě, je to proti jejich přirozenosti mnohem víc, než zabít mě nebo tebe. A právě ten moment, kdy zaváhají je stojí život," vysvětlil mi se soucitným výrazem ve tváři. Automaticky jsem se zamračila. Nesnášela jsem tenhle výraz. Zvládá to Cass, tak já přeci musím taky. Nemůže to být přece tak těžké. Jenom prostě vraždit lidi a vypadat nevinně. Pohoda... Byla jsem v háji.

„Přesně, jak říká," usmála se na mě široce. Ta holka mě děsí.

„Jak to můžeš zvládat?" Nechápala jsem.

„Nezvládám, ale musím to dělat," pokrčila rameny. V tváři naprosto klidný výraz. Pravděpodobně měla nasazenou podobnou masku, jako Matt, ale přece jenom... neměla by umět nasadit tu masku. Měla by se vztekat, že chce koupit něco nového.

„Tohle je šílený," projela jsem si rukou vlasy. Normálně mě tohle gesto u ostatních rozčiluje, ale asi už začínám chápat, proč to dělají. Člověk má pocit, že s těma rukama něco dělat prostě musí nebo vybouchne.

„Zvykneš si Jess," nasadila stejný soucitný pohled, jako Matt. Nevěřila jsem tomu, že by měla pravdu. Na vraždění lidí si nezvyknu. Nikdy. Odmítám si na to zvykat.

„Nebude si muset zvykat. Nenechám ji tady. Mám v plánu to vyhrát a pak ji nechat jít," pokrčil rameny Matt, zaklonil se a opřel o své ruce. Překvapeně jsem na něho zamrkala. V jeho hlase nebyla ani špetka pobavení. Mluvil naprosto vážně. Nechá mě jít? Pošle domů? Jak?

„Cože? Matte tohle je šílený, potřebuješ lidi sakra," zamračila se. Matt se na mě zadíval a chvíli mě jen pozoroval. Následně pokrčil rameny.

„Já jí to prostě nemůžu udělat," přiznal a přesunul svůj pohled na trávu. Jako kdyby se mi teď opravdu, ale opravdu nechtěl dívat do očí.

„Co?" Hlesla jsem mimoděk. Nemůže mě tady nechat? Proč? Proč mě chce poslat domů, když mě podle Cass potřebuje? Ne, že bych si stěžovala. Domů jsem chtěl víc než cokoliv jiného.

„Jsi šílenec Matta," zabrblala naštvaně Cass. Proč se na něho zlobí? Chce udělat dobrý skutek. Chce zachránit zbloudilou duši. Mě. Nevěděla jsem, jestli se mu mám vrhnout kolem krku nebo padnout bradou, až na zem.

„A na to jsi přišla, až teď?" Zašklebil se na ni. Snažil se odlehčit situaci, ale nadalo se říct, že by se mu to nějak zvlášť dařilo. Na to byla Cass příliš naštvaná a já příliš v šoku.

„Matte, tohle není sranda, když počítám i sebe, tak jsme čtyři – Jess nepočítám – a teď si vezmi třeba Jackovu skupinu. Ty nemáš možnost volby, jestli chceš nebo nechceš další lidi. To, že jste našli Jess jako první je dar z čistého nebe, je to zázrak a ty ji prostě jenom tak pustíš?" Zírala na něho naprosto nevěřícně. Kousla jsem se do rtu a očekávala na jeho odpověď, když se na mě znovu podíval. Tentokrát si mě neprohlížel. Díval se mi přímo do očí a z jeho zelených duhovek vyzařovaly emoce, které jsem nebyla schopná rozluštit. Za nimi se, ale skrývala i jistota. Byl si naprosto jistý svým rozhodnutím a já věděla, co odpoví, ještě předtím, než to vlastně řekl.

„Pustím."