Nejtěžší úkol 2

1.

O MĚSÍC POZDĚJI
,,Tak ještě dvě kolečka!", zakřičel na nás náš "trenér". Tohle bylo už asi desátý kolečko a on si pořád myslí, že nejsme rozběhaný.

,,No že vám to trvalo. Příště to musíte dát rychleji! Ale teď se přesuneme k boxovacím pytlům. Strávíte tam deset minut a potom půjdete posilovat.", oznámil nám. Unaveně jsem se přesunul k jednomu z volných pytlů a začal boxovat.

Po deseti minutách jsme začali posilovat.

,,Pro teďkon stačí. Jděte na oběd a ve tři na střelnici.", zavelel "trenér"(budu mu říkat pan White). Všichni jsme poslušně opustili tělocvičnu a každý se vydal do svého pokoje.

,,Dneska nám dal White pěkně zabrat, co?", připojil se ke mně Cameron.
,,To teda, ale alespoň nás něco naučí.", povzdechl jsem si a otevřel dveře našeho pokoje.

,,Chceš jít do sprchy první nebo mám jit já?", zeptal se mě. ,,Klidně běž ty."
,,Jak chceš.", mykl rameny Cameron a zalezl do koupelny.

Za půl hodiny jsme byli oba umytí a mohli jsme jít na oběd.

,,Co budeš dělat do tří?", zeptal se mě Bob, když jsme si k němu na obědě přisedli. ,,Nevím. Asi budu na pokoji.", odpověděl jsem. ,,A nechceš si jít s námi zaběhat?",,To vám nestačil trénink s Whitem?",,Jakože bylo to namáhavý, ale závěrečný testy jsou už za měsíc a čím větší fyzičku budeš mít, tím líp.", usmál se Cameron.
,,No tak dobře. V jednu před budovou.", rozhodl jsem a dojedl svůj oběd.

Cameron zůstal s Bobem a klukama v jídelně a já šel na pokoj. Dlouho jsem nevolal tetě. Musí si dělat starosti.

(T-teta, A-Adrien)

T: Ahoj Adriene, už jsem myslela, že mi nezavoláš.

A: Ahoj teto, já vím, měl jsem hodně tréninků.

T: A jak se ti tam daří?

A: Jo, jde to. Jenom toho máme hodně a ke všemu nás za měsíc čekají testy.

T: Ty to určitě zvládneš. Já ti věřím.

A: Děkuju. Mám tě rád, teto. Brzy se na tebe přijedu podívat.

T: Dobře. Tak se opatruj a ahoj.

A: Ahoj.

Típl jsem hovor a mobil si dal do zadní kapsy od kalhot.

Před jednou jsem se šel převléct do kraťasů a modrého trička. Vyšel jsem z pokoje a zamířil k východu z budovy.

,,Adriene, kam to jdete?", ozvalo se za mnou. ,,Jdeme si zaběhat, pane White.",,To je dobře. Hlavně ať jste včas na střelnici.",,Budeme.", přikývl jsem a pokračoval v cestě.

,,Konečně jsi tady.", oddechl si Bob.
,,Vždyť jdu včas.", bránil jsem se.
,,Já vím, ale my tu byli dřív.", ušklíbl se.