Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/33.- Ellen elementem/

Jen, co jsem hlesla poslední slovo, nastalo ticho. Ticho tak děsivé, až jsem se bála vydechnout. Měla jsem nekalý pocit, že jsem venku nebyla sama a že mě někdo z té tmy pozoroval.

Přemýšlela jsem, zda bych tu rovnou nepřespala a nebo zda se vrátit zpět do tábora. Neměla jsem nejmenší ponětí, kolik bylo hodin, ale určitě hodně pozdě.

Vrátila jsem se k vratům, které jsem zamkla a pomalu se vydala zpět do mučivého ticha. Cestou jsem si pochopitelně rozsvítila baterku, zatímco jsem se neustále ohlížela okolo sebe. Myslela jsem především na to, co mi bylo sděleno od mé sestry.

,,Hodiny může najít jen stvořitel. Zář silnější jak tisíc sluncí. Byla to pravda nebo mítus? Kdyby to mítus nebyl, nevydala by ze sebe tak silnou energii," mumlala jsem si pro sebe. Musela jsem si při tom připadat opravdu hloupě. Hlavou se mi honilo nespočet otázek, ale odpovědí bylo bohužel nedostatek.

V tichosti jsem i nadále našlapovala lesem. Pod mýma nohama bylo slyšet jen křupání suchých větví, jehličí a drobných šišek, když v tom jsem za sebou zaslechla podezřelé zvuky.

Na moment jsem se zastavila, otočila se a posvítila baterkou. S doměnkou, že to byla jen nějaká veverka, jsem se vydala vpřed.

Pak jsem to uslyšela znovu.

A znovu.

Ono nekalé tušení od kostela se nakonec potvrdilo. Někdo mě nejspíše sledoval. Zmateně jsem se ohlédla kolem sebe, a pak se vydala na úprk.

Pádila jsem, co mi nohy stačily.

Neměla jsem tušení, kam jsem utíkala, ale v ten moment mi to bylo zcela jedno. Únavou se mi pletly nohy. Byla jsem ze všeho natolik zmatená, že jsem ani nepostřehla to, co mě vlastně sledovalo. A jak jsem pořád utíkala, nohy se mi zapletly o větev, já následně upadla na zem a má baterka se zkutálela někam do kouta.

,,Kruci," zaklela jsem vzteky a postavila se zpět na nohy. Už jsem neutíkala, nemělo to smysl, jen jsem opatrně našlapovala i na tu bolavou nohu. Pro baterku jsem se vracet nechtěla, a tak jsem to vzala po tmě, když v tom jsem na něco šlápla a během chvilky se propadla až někam pod zem.

Zanedlouho mě cosi děsně začalo štípat na noze, jež byla sedřená. Prsty jsem sjela dolů po holeni a zjistila, že krvácím.

No bezva.

,,Nejprve zakopnu, pak spadnu do díry a sedřu si u toho nohu. Tak moc to bolí, sestro," postěžovala jsem si do tmy kolem sebe. Nade mnou náhle praskl kořen a sesula se půda, která mě svalila k zemi.

No super, ještě lepší. Zůstala jsem tu zavalená v díře.

Dýchání pro mě bylo o to obtížnější, jelikož jsem na takovéhle věci byla alergická. Po chvilce jsem se začala dusit, těžkla mi víčka a já se v ten moment cítila jako mrtvé tělo bez duše.

Na nohách jsem po chvilce pocítila lehké zašimrání. Cítila jsem, jak po mě lezli malí pavoučci. Začala jsem nepochybně křičet. Z pavouků jsem odjakživa měla fobii. Křičela jsem, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Víčka mi těžkla více a více a já pomalu zavírala oči.

,,Pavouci, hlína, pavouci," šeptala jsem si pod nos a přitom vdechovala další drobné částečky prachu, kterého kolem mě bylo poměrně dost.

Vyčerpáním a únavou jsem pomalu, ale jistě usínala, když v tom jsem v sobě pocítila zvláštní energii, jež projela celým mým tělem. Ona záhadná energie neustále nabírala na síle. Rána na noze náhle přestala krvácet a pavouci byli taktéž fuč.

Co se to děje?
Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Oči se mi začaly zavírat únavou až jsem nakonec usnula.

*

,,Tak kde je?" zaslechla jsem po momentě nějaké hlasy zvenčí. Ostré sluneční světlo dopadalo zkrze kořeny přímo na odkryté části mého těla. Příjemně hřálo a zvenčí zavlál čerstvý ranní vzdoušek. Neodolala jsem a zhluboka se jej nadechla.

Rozespalým pohledem jsem mžourala kolem a rukama ze sebe současně odstraňovala hlínu, až jsem narazila na něco, co připomínalo hůl. Ta věc ležela přímo u mých nohou. Neváhala jsem a opatrně si ji vzala do rukou.

Onu hůl jsem si zvídavě prohlížela. Byla tak půl metru dlouhá, celá zelená, neuvěřitelně křehká a já si něco uvědomila.

,,Panebože, vždyť já prozřela!" vykřikla jsem radostí.

,,Já prozřela!" křičela jsem i nadále s  nadšením ve snaze pochopit události z předchozí noci.

,,Ellen?" volal na mě odkudsi zezhora velmi povědomý dívčí hlas.

,,Ellen, jsi to ty?" ozvala se znovu Jana.

,,Jsem tady dole!" křičela jsem a zanedlouho nad sebou zahlédla Janin obličej. Hleděla na mě stejně nevěřícně, jako já na ni.

,,Proboha, co se ti to stalo? Jsi úplně jiná," zazubila se na mě bruneta hledíc zvršku.

,,Nemám tušení. Muselo se to stát přes noc, ničemu nerozumím," hlesla jsem zmateně a rozhlédla se okolo sebe.

,,Tak pojď, pomůžeme ti nahoru. Heeej, Markusi! Sestru máš tady v díře, ne pod kamenem!" zasmála se znovu Jana a já s ní. Zanedlouho se přihnal i Markus a oba mi pomohli z té bohem zapomenuté díry. Když mě oba vytáhli, vřele jsem je objala a slušně jim poděkovala. Nebýt nich, určitě bych v té díře zkysla několik dalších dní.

,,Tak pojď, půjdeme zpátky," řekla Jana s jiskrou radosti v oku. Já se jen usmála a poté jsme se všichni spokojeně vydali zpátky do tábora.

______________________________________
_

Posílám pozdravy i s novým dílem ☺ věci se dějí pomalu, ale jistě. Pokud to stihnu, do konce tohoto roku vydám další a kdyby ne, všem přeji krásné Vánoce a šťastný Nový rok ♥♥