Doctor

19.

Pohled Victorie

Kolem mého otřeseného těla ovine deku, která jako by v souladu s mým osudem čekala složená na proutěné pohovce na terase restaurantu. Trochu mne to zahřeje, ale ne zas tolik, jako když Louisovy ruce třou má ramena a paže ve snaze zahřát mne. Pomůže mi posadit se na pohovku, sám se však posadí naproti na židli. Zavolá číšníka a objednává mi horký bylinkový čaj a nějaké jídlo. Prý bych měla něco sníst. Já jejich nevnímám, ale pozoruji vše kolem. Musím nad tou formou okolního prostředí zamrkat, abych se přesvědčila, zda se mi to nezdá, zda se jen nedívám na nějaký slavný obraz v londýnské galerii umění. Obloha se za tu dobu zahalila do černo černé tmy, která se odráží v hladině jezera a posílá k mým očím stříbřité odlesky. Kdesi v dáli jsou ještě vidět nachové obláčky červánků, říkajících, že noc je stále ještě mladá. Je? Kolik je vlastně hodin? A záleží na tom? Chladný noční vánek si něžně pohrává s mými vlasy. Na ničem teď nezáleží. Tmu narušují jen lucerničky podél jezera a svíčka na našem stole. Na okamžik se zahledím do jejího plamene, jen tak na něj zírám, vnímám jeho prostou, jednoduchou krásu a najednou zjišťuji že nemyslím. Možná, že když už po všem a nastane ten správný čas na správném místě, není nic těžkého na tom nemyslet. Teď by bylo těžké myslet. Radši odtrhnu očí od plamene a znovu se rozhlédnu kolem. Všechny stromy, lesy a květiny upadly do tmy a veškerý prostor kolem vykresluje definici dokonalosti. A klidu. A míru. A momentálnímu stavu mé duše. Poslední díl, jenž kompletuje onu formu dokonalosti je Louis. Pokusím se mu do úsměvu promítnout, své pocity. Zadívá se na mne, pár sekund mě jen tak pozoruje a také se usměje.

"Už je to lepší," vydechnu.
"To mne moc těší," usměje se spokojeně ještě širším úsměvem.

Mám chuť se k němu znovu přitulit, obejmout ho a nechat jeho ruce, ať mne objímají. Nic z toho se však nestane. Jen tiše sedíme a já upírám pohled na své ruce položené na stole. Najednou se zničehonic v mém zorném poli objeví Louisova ruka. Jeho dlaň chytá jemně tu mou. V tu chvíli je to vlastně vše, co jsem potřebovala. Prostě jen jeho holá přítomnost a ruka držící tu mou je pro mě teď celý vesmír.

Usmívá se na mne, já zas na něj. Číšník nám přinese to, co Louis objednal. Zřejmě je zde váženým hostem, neboť se k tady k němu chovají přátelsky a s úctou a co víc, nevrhají po mě divné pohledy, přestože by mohli tušit, že se děje něco neobvyklého. A já v hloubi duše doufám, že netuší. Postaví přede mne bylinkový čaj, za který poděkuji. Dále mi před nosem přistane talíř, příbor, pečivo a mně se začnou hlavou honit myšlenky, zda budu schopná něco sníst. Prozatím se věnuji čaji a když číšník opustí náš stůl, věnuji Louisovi omluvný pohled.

"Nevím, jestli budu moct jíst..."

"Nemáš hlad?" Soucitně se na mne podívá. Vlastně zjišťuji, že mám, ale... "Co takhle si dát jen salát, hm? Možná pečivo, nic těžkého. Teď jsme jen my dva, v klidu, najíme se, dobře?"

S tím souhlasím. Louis mi nabere trochu salátu, sám si objednal nějaké maso. Pokud nemyslím na jídlo přede mnou, dýchá se mi znovu dobře a v hlavě mám prázdno.

"Jsi nádherná, Victorie," zašeptá, snad proto, abych to slyšela jen já. "Je krásná noc, už klidná, krásné místo, vše okolo je krásné, ale ty jsi nejkrásnější." Dívá se mi do očí a usmívá se když to říká. Palcem začne přejíždět po kloubech mých prstů na ruce. Opravdu tohle řekl a myslel to vážně? Stydlivě sklopím pohled do klína a vím, že mé tváře nabírají nachovou barvu.

Přisune se i s židlí blíž ke mně. Najednou mi prsty jeho druhé ruky nadzvednou bradu, abych se mu mohla podívat do očí. Nervózně si skousnu ret. Louisovy oči potemní a olízne si rty. "Victorie, jsi dokonalá a potřebuji, abys to věděla. Dnes budeš spát u mě, hmm?"