Doctor

11.

,,A výdech."
S vydechováním ucítím větší tlak na můj otvor. Ještě více v dlani sevřu prostěradlo a zároveň vykulím oči. Pomalu... opravdu pomalu, milimetr po milimetru jeho prst naplňuje můj otvor. Nevim jestli to bolí, ale i kdyby ano, je to příjemné. Jak Louisův ukazováček cítím na stěnách uvniť mého konečníku. Trochu prestanu vnímat všechno ostatní a má pozornost se soustředí pouze na tu věc v mém zadečku.
,,Ach..." Nějak se neovládnu a vyjde ze mě slabé zavzdychání.
,,Copak? Bolí tě to?" Louis zpanikaří a přestane.
Je tak starostlivý.
Skousnu si ret. Už jen po tomhle nedokážu mluvit. Nebo se spíš bojím, co ze mne vyjde.
Jen zavrtím hlavou.
,,Victorie, mluv se mnou!" Prikáže. Asi je to nutné.
Trhaně se nadechnu. ,,N-ne... jen... já nevím co se to děje."
Snažím se uklidnit.
,,To nic..." Pohladí mne po vlasech a po zádech. ,,Budu pokračovat."

Jakmile se opět ve mně pohne, znovu zasténám.
Slyším za sebou lehké uchechtnutí.
,,O-omlouvám se," dostanu ze sebe, když skončí.
,,V pořádku. Nic se neděje. Jak se cítíš?" Zeptá se.

Jak se cítím? Nevím. Jsem moc vzrušená. Chci, aby pokračoval v pohybech. Zároveň si vážím jeho ohleduplnosti.

Nečeká však tentokrát na mou odpověď. Zrejmě moje řeč těla mluví za vše. Znovu se v mně pomaličku rozhýbe, tentokrát opačným směrem. Vytahuje ze mě prst.
Ach bože... ten pocit! Když ve mně je, hýbe se, hladí mne v zadečku a způsobuje mi nádhernou rozkoš! Je to jeho prst. Miluju ho.
Nezbývá mi, než si kousat ret a zadržet dech, abych se dokázala nějak ovládnout.
Jakmile ze mně však úplně vystoupí, neudržím v sobě tolik emocí a vydechnu. Popadám dech a vydám ze sebe i pár hlasitých "aaach!"

,,Šikovná holčička," pochválí mne šeptem Louis.
Mírně se tomu zaculím a stále se uklidňuji.
,,Chceš, abych tohle zopakoval, nebo můžeme pokročit dál?" Dělej si se mnou, co chceš!
,,Dál?" Stejně se zeptám. Můj hlas je teď jiný. Je těžký a hlubší než obvykle.
,,Znovu bych ti zajel do zadečku a pak v tobě budu ohýbat prst a kontrolovat orgány..."
Jak tohle asi může vypadat? Zamyslím se.

Znovu. Naplnil můj otvůrek. Jenže tentokrát... Netuším, jak se to stalo, ale sevřela jsem půlky k sobě. Uvěznila jsem Louiho prst mezi nimi.
,,Copak se děje?"
Vzrušila mne ještě více ta těsnota, jež jsem sama vyvolala. Zvláštní, že tohle přišlo samo.
,,Broučku, uvolni zadeček," požádá mne. Ale já ho stále křečovitě svírala. Nevím proč, ale nešlo to. Jen jsem tupě zírala před sebe.
,,Co se stalo?"
,,N-ne-nevím. Já tohle asi nezvládnu," je toho na mě moc. Až moc nového a vzrušujícího pohromadě.

,,Klid," pohladí mne po zádech. Znovu a znovu si uvědomuji, jak jsou pro mne jeho dotyky výjimečné a krásné.
,,Uvolni se," šeptá z lehka, jako by mi zpíval ukolébavku. ,,Nemysli na to. Zavři oči, zlato..." Bez váhání dělám, co mi říká.
,,Nech je zavřené a hezky dýchej. Zapomeň na to, že jsi v nemocnici na vyšetrení. Už tady nejsme... nacházíme se na nějakém hezkém místě, jenom my 2..." Šeptá mi tak s citem, až je to dojemné. Pomáhá to. Je to nádherné- rozlehlá louka plná květin, kolem nás hory, nic jiného. A nebe bez mráčků, ticho, vůňe... ,,Nic nás neruší. Nemůžu se na tebe vynadívat. Jsi nádherná, Victorie. Věříš mi?" Vtiskne mi polibek do vlasů.
,,Ano, věřím."
,,Jsi dokonalá, ani nevíš, jak tě mám rád, jak moc tě chci. Celou. Máš nádherný zadeček. Je jako... jako luční kvítek, jako poupátko, které se rozvine a ukáže se světu. Pak bude ještě krásnější... Uvolni to poupátko. Rozviň ho jako růži, jako lotusový květ..."
Ach ano... Aniž bych si to pořádně uvědomila, odtáhla jsem půlky od sebe a příjemně se uvolnila.
,,Ozdoba přírody! Takový leknínek! Ták... a teď, aby mohla být kytička pořád hezky svěží a zdravá, tak přiletí včelička a sedne dovnitř," hovoří ke mně něžně. Při tom znovu zasouvá prst hluboko dovnitř mě. S jeho pohybem v sobě znovu dusím nával vzrušení. Teď je to ale ještě intenzivnější, tudíž se začínám potit.