Doctor

13.

Pohled Victorie

Louis si mne prohlíží přes skleničku vína, které pomalu upíjí. Ruce mám složené v klíně a nervózně si pohrávám s prsty.

,,Jsem rád, že se ti tady líbí," zahájí konverzaci, za což mu jsem vděčná. Stále jsem dosti nesvá. Hlavně z toho, že nemám tušení co přijde, nebo co se může stát. Modlím se, ať nic nezkazím, nebo se nedej bože neztrapním.
,,Je to tu nádherné," konstatuji.
,,Na tohle jsem myslel celý týden..."
Cítím, jak rudnu. To se mi ale ani trochu nelíbí.
,,Jsi ještě roztomilejší, když se červenáš," mile se usmívá a já se díky němu červenám ještě víc.

,,Pověz mi něco o sobě, Victorie."
A je tady to, čeho jsem se obávala. Okamžitě znervózním, ale snažím se nenechat to na sobě znát. Polknu a po chvilce se konečně odvážím něco říct.
,,Co bys chtěl vědět?" Už jen mluvit s ním mi dělá potíže. Je mi horko. Proto radši sáhnu po skleničce s vodou a při tom jsem vděčná, že mne Louis neodsuzoval za to, že nepiju.
,,Všechno," uchechtne se. Tím mi moc nepomohl, ale pak dodá: ,,Pro začátek mi můžeš říct něco o škole, o koleji, o tom jak teď žiješ, cokoliv..."
Přikývnu, jako že chapu, co po mně chce. Nadechnu se tedy a spustím. ,,Emm, dobře." Ruce položím na stůl a nervózně si pohrávám s prsty. ,,Studuji tady na univerzitě dějiny umění a literaturu." 

Pohlédnu na Louise, který se na mne se zájmem dívá a poslouchá, co říkám. Na jeho tváři se objeví milý a povzbuzující úsměv. ,,Proč zrovna tohle?"

,,No, vždycky mě bavilo číst. A taky psát. A zajímá mne umění. A také je to snad jediná věc, která mi jde..." Sklopím pohled ke svým dlaním.

,,Ty i píšeš?" Je na něm vidět, že ho to opravdu zajímá, ale stejně mne děsí chvíle, kdy něco řeknu, ať už je to cokoliv, a on na mne zanevře.

,,Jen občas. Různé povídky, nebo úvahy do univerzitního časopisu," pokusím se o úsměv.

,,To je skvělé, Victorie! Gratuluji." Propaluje mne pohledem, kterým neuhýbá ani když znovu usrkává víno. Moc nerozumím tomu, co myslel tou gratulací, ale nejspíš je to tím, že je až příliš milý a šarmantní. ,,Rád bych si od tebe někdy něco přečetl. Jsem na to zvědavý."

,,Emm, myslím, že není nač být zvědavý. Je to jen studentská práce, nic zvláštního."

,,Ale Victorie, kladeš na sebe pořád takové nároky?" Odpovím mu pohledem a la co tím myslí?

On místo toho položí svou dlaň na hřbet mé ruky. Strnu. Jeho dotek je znovu tak zvláštní, hřejivý a uspokojující. ,,Nemyslím si to, co ty," dívá se mi do očí, mezi tím co jeho ústa opouštějí tato slova, jež mne tolik překvapují. Nedokážu se teď dívat nikam jinam, než na něj. Vnímám to, co říká on a co říkají jeho oči. Louiho prsty mne začnou pomalu hladit, až se obtočí kolem těch mých a jemně vplují do mé dlaně. ,,Jsem přesvědčen, že jsou stejně výjimečné, jako ty. Netvař se tak překvapeně. Jsi výjimečná, Victorie."

Jeho slova mi do tváří nahrnou čerstvou červeň. ,,Možná máš pravdu, ale... vždyť... jak tohle můžeš vědět, známe se sotva týden, a to jsme se k tomu viděli ještě jen dvakrát."

,,Já vím, broučku. Ale něco z tebe vyzařuje. Vím to. Vidím to, když se na tebe dívám. Cítím to z tebe. Cítím to z doteku tvé ruky..."

Jen na něj tiše zírám. Nevím, jak na tohle reagovat. Sice mi tím trochu lichotí, na druhou stranu mi to celé připadá jako hloupost. Jak může něco takového cítit? Jen z doteku mé ruky? Není možné, aby on poprvé za 20 let mého života vytušil něco takového, čeho si nikdo předtím nevšimnul, ani já ne.

Zavrtím hlavou. ,,Vážně na mně není nic zajímavého. Jen se na mne podívej," pokusím se usmát.

Zamyšleně a zaskočený mou reakcí se na mne zadívá. Mírně se při tom pousměje. ,,Dívám se."

Mám pocit, že jsem vše zkazila už tím, jak jsem o sobě začala mluvit. Povzdechnu si. ,,Nechápu to, že na mě něco vidíš..." Najednou se mi chtělo brečet. Zároveň jsem nechápala samu sebe, proč jsem vůbec tady s tímto okouzlujícím mužem. Já? On? Jak se to stalo?

Můj dech se zrychluje, začíná mi být horko. V hlavě se mi děje něco nepopsatelného, nervy pracujou. Snažím se hlubokými nádschy uklidnit. Ruce se mi roztřesou. Co se to zase děje?

Louis na mě rovněž vypozoruje něco zvláštního. Stisk jeho ruky se změní. ,,Victorie?"

,,J-já..."

,,Chceš jít na vzduch? Není ti dobře?" Dívá se na mne ustaraně.

,,Ano, a-ano, prosím.... Omluv mne na okamžik."

Nečekám na odpověď. Rychle se zvednu a hbitým krokem skoro vyběhnu na verandu restaurace, odkud vedou schody dolů k jezeru. Seběhnu je a dám se vydlážděnou cestičkou kolem jezera. Po pár metrech se sesunu na kamennou lavičku pod stromy a snažím se uklidnit svůj dech. Marně. Po tvářích mi začnou stékat slzy.

Proč teď.