25.11.
čas: 15:30
Cítila jsem, jak na mě přichází mdloby. Nechápala jsem proč, ani kdy se to začalo dít, ale najednou se mi špatně dýchalo a hlava se mi točila kolem dokola. Nebylo to jednoduché, to je jasné, ale přišlo mi divné, že z pouhého výčtu informací a poznámek jsem tak roztřesená. Avšak tenhle pocit jsem velmi dobře znala. Už dlouho jsem ho nezažila – skoro dva týdny. Zachytilo mě to zcela nepřipravenou. Zrak jsem sklopila dolů, nehty zaryla do kůže a snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na situaci přede mnou. Bylo mi nevolno, úzko, břicho mě bolelo a chtělo se mi utíkat. Velmi rychle.
Po pár minutách mi bylo jasné, že tenhle náběh jen tak neudýchám. I po všech těch sezeních a prášcích jsem si přišla znovu naprosto bezmocná. Aby toho nebylo málo, Markéta pokračovala ve mluvení, což mě pomalu, ale jistě dohánělo do kouta. Naštěstí si toho po chvíli všimla a zastavila. To už se mi třáslo celé tělo. Pláč ale stále nepřicházel, to bylo jistě dobré znamení. Místo toho nastoupil nedostatek kyslíku, kolísavé dýchání, úzkost a panika.
Už byl čas končit. Nebyla jsem schopná ani slova. Velice mě to mrzí, poněvadž jsem se ze všech sil snažila alespoň o to pitomé „děkuju" a „na shledanou". Přišla jsem si neuctivě a nevychovaně, ale měla jsem důležitější věci na práci. Sice mi byla položena otázka, zda-li to zvládnu domů, ale já jsem zakývala a znak toho, že ano a to byla moje chyba. Nikdy si nejsem schopná přiznat, kdy je toho na mě moc a kdy už to prostě nezvládnu, ať se snažím sebevíc.
Sotva jsem vystoupila ven z budovy, začala jsem se třást ještě víc. Jsem si jistá, že to nebylo zimou. Jakmile jsem došla na zastávku tramvaje, už došlo k činu. Hýkala jsem a po tvářích mi stékaly horké slzy, které mě nepříjemně štípaly. Snažila jsem se je zahnat zpátky, ale bylo pozdě. Lidé se na mne obraceli. Však kdo by se nepodíval na dívku, která vydává ty příšerné zvuky a třese se. Nastoupila jsem do šaliny – naproti všem mým vnitřním protestům – ale zvládla jsem to jenom jednu zastávku, než jsem se naprosto sesypala uprostřed Moravského náměstí. Věci mi spadly na zem, do třesoucích se rukou jsem uchopila kapesník a spadla jsem na kolena. Už jsem se tomu nedokázala ubránit.
Toho dne jsem se tam třásla, hýkala, skuhrala a brečela snad 20 minut. Po dlouhé době jsem si prožila silný panický záchvat, přičemž jsem byla v zimě, nikdo nevěděl kde jsem a nikdo mi nebyl schopný pomoct. Dusila jsem se a potácela, ale nikdo mi nepomohl. Kousala jsem se do rukou, abych nevydávala žádné vzlyky a lidé mě obcházeli velkým okruhem. Některé holky jsem zaslechla se i smát. Po jisté době jsem se sebrala, zavolala taťkovi, aby pro mě přijel a jela domů.
Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. Byl to jeden z nejhorších momentů v životě. Dusila jsem se a lidé kolem mě procházeli, jako bych byla duch. Já bych se na jejich místě zachovala jinak. Odteď už alespoň vím, že v mých silách prostě není, abych mohla zastavit záchvat, který už jednou začal. Ač bych to chtěla jakkoliv moc. Musím si před ostatními přiznat, že nejsem tak silná, jak se na pohled zdá...
