30.9.2018
Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem uvnitř své hlavy sama. Všichni mi vždycky říkali, že jsem na sebe strašně kritická, ale to si neuvědomovali, že to nejsem já, kdo se neustále peskuje a znemožňuje... Ne... To byl někdo jiný.
Začalo to asi před půl rokem. Než jsem si to stačila uvědomit, z krátkých nočních návštěv se můj nezvaný host nastěhoval do mé hlavy úplně, a to na dobro. Nejdřive jsem tam byla jen já. Osamělá židle u stolu. Nevadilo mi to. Mohla jsem myslet sama za sebe, bez překážek, bez žádného zdržování nebo odsuzování - mohla jsem se soustředit. Nyní už tu musím snášet pět dalších.
Kdyby se mohli představit, vypadalo by to asi nějak takhle.
"Ahoj, já jsem Anička. Ráda Tě poznávám, kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval/a stačí mi dát vědět." tohle byla moje nejstarší a nejdražší přítelkyně - Laskavost. Měla jsem ji ráda. Bylo jí tu plno. Někdy trochu moc, ale to mi nevadilo. Laskavost byla elegantní, křehká. Nosila vzorované letní šaty, smála se na plné kolo a vlasy jí splývaly až k prsou. Ale ne u všech tu byla vítaná.
Ani ne za dlouho se totiž objevila další. "Anička." podala by vám ruku a pevně ji stiskla, načež by její pozornost byla tatam. Byla to Snaha. Snaha toužila ve všem vynikat. Neměla čas skoro na nic jiného, pořád jen samé učení, práce, učení a práce. Neviděla na konec svých sil. Chtěla být ve všem nejlepší, všem se zalíbit a zavděčit. Nenechala mě ani na chvíli vydechnout.
Teď jsem u stolu seděly tři.
Lenost. Ta by na vás kývla a pak si nahlas zývla. Nic víc, nic míň. Zaujala čestné místo vedle Snahy. Nedalo se ani říct, že by seděla. Spíše ležela na židly, zatím co Snaze kradla stohy papíru a tajně si je dávala pod hlavu, aby měla na čem spát. Neustále se jí pletla do práce, stěžovala jí všechno a hlavně - neustále si stěžovala, jak je unavená. Nedala nám pokoje. Její volná mikina a tepláky mě rozčilovaly ještě víc. Mě? Ne, to jsem nebyla já. To byla Kritika.
Ach, jaký to byl sladký život před Kritikou. Bylo to trochu náročné, ale vše jsem ještě tak nějak zvládala. Teď už toho na mě bylo moc. Nonšalantně a s jediným slovem mě vykopla ze židle. "Uhni." odfrkla si a usedla do čela. Měla na sobě černý kostýmek, vlasy seplé v drdolu a snad až příliš make-upu. Nikdo se na ni neodvážil vztáhnout ruku či slovo. Byla nedotknutelná. Začala mě týrat. Nedokázala jsem to snést. Ani ti ostatní. Začalo to být radikální.
S jistotou můžu říct, že to byla Kritika, co mě dohnala tak daleko, až jsem se psychicky zhroutila. Za všechno můžu poděkovat jí.
Nastalo období rozvratu. Nikdo něvěděl, co se děje, ale celá naše místnůstka se začala hroutit. Všichni padaly ze židlí, než nám na hlavu však stihla spadnout střecha, zachytila ji další osoba.
"Co se to tu ksakru děje?!" vyjekla a málem by uklouzla, kdyby ji kritika nepodepřela. Měla na sobě černou koženou bundu, roztrhané rifle, černé kozačky a namíchnutý výraz. Taky vlasy měla najednou růžové a krátké. "Okamžitě si všichni sedněte!" poručila. Laskavost začala samým zděšením plakat. Snaha si poposunula brýle, ale beze slova vyklidila hlavní pozici. Agrese se pohodlně usadila a pokračovala. "Očividně jste tu to ani jedna nezvládaly. Máte štěstí, že sem tu já." povrchně se usmála. Snaha zvedla ruku v gestu, že se chce na něco zeptat, ale Agrese ji rychla zpražila. "Ty drž hubu."
Ležela jsem na zemi. Bylo mi zle. Nevěděla jsem, co mám dělat. Všude se válely kusy rozbitých věcí, papírů, knih, vzpomínek... Vedle sebe jsem spatřila další osobu. Smutek. Nic neříkala, jen se na mě divně dívala a pevně mě držela za ruku. Skoro ji až drtila. Bolelo to, ale nemohla jsem ji od sebe odstrčit.
Už jsem byla v koncích. Tohle jsem nebyla já. Agrese společně s Kritikou seděli v čele stolu a všem rozkazovaly. Ale kdo jsem vlastně byla já? Nemohla jsem si vzpomenout. Co jsem měla ráda, co jsem dělala, co mě charakterizovalo? Kdo jsem?
Nejhorší bylo, že mě všechny moje Aničky opravdu ovládaly. Ta, co zrova seděla v čele, podle té jsem se chovala, jednala, rozhodovala a i oblékala. Z mé mysli velice lehce proklouzly ven. Lidi, co mě znali od začátku se nestačili divit, jak se měním. Už mě neznali.
Ale za dveřmi do místnosti jsem cosi zahlédla. Bylo to jen mihnutí, ale byla jsem si docela jistá, že tu s námi byl i někdo další. Nedávala však najevo svoji přítomnost a jen tiše sledovala.
Naděje. Její nakrátko střižené vlasy ji dělaly výjmečnou. Představovala nový začátek. Nic jiného jsem ale neviděla. Jenom její kamenný pohled.
A najednou se usmála.
