22. 9. 2018
Do cvičení jsem se vrhla s hlavou plnou obav. Co se bude dít? Co budu muset udělat? Opravdu mi tohle cvičení dokáže vyvolat panický záchvat? Měla jsem tolik otázek, ale bylo mi jasné, že do toho musím jít. Nebylo mi z toho zrovna dvakrát do skoku, ale rodiče mi za tahle sezení platí, a tak mi to přišlo jako povinnost. Na sobě jsem však nenechala nic znát a se vší důstojností jsem se do toho vrhla. Co si tak pamatuju, tak to bylo velice divné cvičení. Už jen z poslechu instrukcí mi bylo nepříjemně. Prej dejchat jako pes... Pche... Nu což. Kdo má strach, ať nadělá do kalhot a ať nadělá do kalhot, kdo má strach. Ze začátku šlo všechno pěkně. Akorát jsem se cítila trochu divně. Pak se mi ale začala zatemňovat mysl a pomalu jsem ztrácela vědomí o tom, kde jsem a co se děje. Vždycky se mi tak nějak podařilo se vrátit na povrch, skoro jako topící se člověk v oceánu. Chvilkami byla moje hlava nad vodou a chvilkami zase pod. Ale vteřiny prchaly rychle a stejně tak i moje síly. Začala jsem cítit, jak se mi třesou ruce, pak nohy a pak i zbytek celého těla. Přesně takhle se cítím při záchvatu... Lapala jsem po dechu, hýkala, všechno to tu bylo, skoro jako černé na bílém, přímo přede mnou. Najednou se cvičení utlo. Mohla jsem dýchat normálně. Snažila jsem se uklidnit, ale cosi uvnitř mě mi nedalo pokoje. Konečky prstů mi brněly. Přesně jako psycholožka popisovala. Nedalo se to zastavit, slzy se mi draly mermomocí z očí. Možná skoro s takovým průbojem a odhodlaností, jaký jsem měla i já na začátku. Pořád jsem si dokola opakovala, že tohle není reálné. Jsem na bezpečném místě, akorát jsem začala trochu silněji dýchat. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Tohle mi může způsobit blbé dýchání? Slzy mi tekly po tvářích, ač jsem se snažila velice, aby zůstaly tam, kde měli, tedy za očními víčky. Pořád dokola mi opakovala, jak jsem statečná a jak skvěle mi to jde. Žvásty. Zajímalo by mě, kolika lidem to tady denně vykládá. A však co jiného by mi měla říkat? Že jsem selhala? No když se to tak vezme, vlastně ano, ale to mi ona nemůže říct. I tak jsem si to ale velmi dobře uvědomovala. Jediné, nač jsem mohla po tomhle všem myslet bylo to, že potřebuji odejít. Pryč. Z kanceláře. Dveřmi. Na ulici. Po schodech. Moje myšlenky začaly být krátké, strohé, skoro jednoslovné, na víc jsem se nezmohla. Ven. Ven. Ven. Bylo to jako kolotoč, všechno se točilo, staré myšlenky se opět vracely a ač už jsme přešli ke zklidňovacímu dechu, nemohla jsem se plně soustředit. Přestaň na mě mluvit. Může na mě prosím přestat mluvit? Řekla jsem jí už několikrát, že mi to vadí, tak proč furt něco mele? Drž hubu, náno blbá. Drž. Už. Hubu. Cítila jsem, jak mi stoupá do hlavy horko. Ruce v pěst. Dostavila se i agrese. Měla jsem sto chutí jí něco říct, ale moje slušné vychování mě nutilo držet jazyk za zuby. Už jsem toho měla tak akorát dost. Naštěstí už byla naše seance u konce. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát se tam už znovu vrátit nechci...
