peaches & cream ; jwy x msk AU

1.

Seděla jsem u stolu v jídelně a rožnuté měla jenom jedno světlo,nad stolem. Všude kolem byla tma,kolena se mi pořád klepala. Nervózně jsem jezdila nehty to stole a v hlavě měla pořád obraz mého otce vysícího z balkónu. Opřela jsem se čelem o hranu stolu a poslouchala jak mi kručí v břiše.
' Proč se můj otec musel takto zcvoknout? ' přemýšlela jsem.
Najednou jsem zaslechla kroky a chrastění klíčů z předsíně.
"M-mami?" otočila jsem se směrem k chodbě.
"Už jsem doma Won" řekla unaveně. Odložila tašku a přišla ke mě do jídelny. Vstala jsem a přitulila se.
"Jedla jsi něco?" zeptala se se slabým úsměvem.
"Ne,mám hlad" našpulila jsem rty.
Vzdychla a řekla : "Proč sis nic nedala? Jsem utahaná..." chytila se za čelo a vydala se ke schodišti do druhého patra. Trochu mě to naštvalo,jsem zvyklá,že mi vždycky uvařila. Chtěla jsem jít spát ale z hladu bych neusnula.
Uraženě jsem šla ke kuchyňské lince a nachystala si misku,k večeři jsem si tedy udělala nějaký ramen,to zvládnu.
Opět jsem seděla u stolu,jedla. Bylo už asi půl desáté v noci,připadala jsem si hrozně sama. Byla jsem naštvaná ale zároveň hrozně smutná. Jak mě mohl jen takhle opustit? Věnoval se jenom práci,abychom měli peníze a žili si jako v bavlnce. Nedělal si čas na mě,třeba že by se mnou někam šel. Vždycky to musela udělat máma nebo naše chůva, která už tu taky není. Zatnula jsem zuby a odnesla misku do dřezu.
S naštvaným dupotem jsem se vydala do koupelny. Dala jsem si rychle koupel,aby mne to uklidnilo. Nepomohlo to,spíše mě to ještě víc unavilo. Nějakou chvíli jsem stála před zrcadlem než se mi začala zavírat víčka.
Usnula jsem v županu,ani jsem nebyla pod dekou,na to jsem byla moc líná ji přes sebe hodit.
Ráno mě probudilo bouchnutí dveří a hned jak jsem otevřela oči,paprsek jasného světla bijícího mne do očí mě donutil rozespale vyjeknout. Posadila jsem se a natáhla se pro telefon. Bylo pondělí... Musím do školy. Měla jsem několik nepřijatých hovorů od Yoojin. Nerozhodla jsem se jí zavolat zpátky nýbrž jsem přemýšlela,jestli nezůstanu doma. Bolela mě hlava... Záda... Břicho. Bylo toho na mě moc... Ale Yoojin mne vždycky nějak rozveselila. Nechci ji nechat ve štychu,tak jsem vstala a šla se obléknout. Dala jsem na sebe broskvově oranžový rolák,bílou sukni a makeup měla ve stejném odstínu jako svetr. Učesala jsem si černé vlasy a na hlavu si opatrně dala bílou kšiltovku. Vzala jsem si batůžek a vydala se do školy. Bydlím v Seoulu a chodím na soukromou universitu. Jsem zvyklá,že mě vozí naši,no,tentokrát ne. Alespoň jsem se stavila do Starbucks a koupila si snídani.
Yujin už na mne čekala před bránou do campusu, "Co ti tak trvalo" obořila se na mne.
"Promiň" špitnula jsem a napila se kávy, "Nemám svůj den"
Yoojin se na chvilku zarazila a pak vzdychla a objala mě.
"Pozor mám kafe" řekla jsem a zvedla kelímek do vzduchu, "Ať ti neušpiním uniformu"
"Je pravda to co se stalo?" zeptala se.
"je" zamumlala jsem, "ale nic si z toho nedělej... Budu v pořádku"
"Ach ty můj maličký milovaný králíčku~" začala mě znovu muchlat v obětí.
"Yoojin..." zamumlala jsem do její košile, "Budeš tu mít otřené moje oční stíny"
"Jestli budu mít na košili tvé oční stíny tak ty budeš mít na čele moji rtěnku." odpověděla.