Potomek Zla

1. Kapitola

Nervózně jsem přešlápl z jednoho místa na druhé. Hrdě jsem stál se skupinkou prváků a čekal až mě zařadí. Ignoroval jsem pohledy všech lidí okolo. Brumbál se na mně povzbudivě usmál a já sklopil pohled. Přeci jenom nastupuji do šestého ročníku a stát s prváky. Byl jsem moc nápadný. A štvalo mě to. Tak neuvěřitelně moc.

Odmítal jsem ale dát jakékoliv emoce najevo. Tady se už šikanovat nenechám. Už nesmím.

"Tomas Raddle!"

Profesorka s podivným tónem vykřikla mé jméno a já přešel ke stoličce. Nasadila mi na hlavu moudrý klobouk a já se ošil.

"Nečekal bych potomka temného pána."

Zamumlal a já prosil ať mě dá do koleje, která nebude v ničem vynikat.

"Každá kolej v něčem vyniká chlapče. Jsi ale velice podobný svému otci."

"Nejsem!"

Křikl jsem potichu a měl chuť plakat.

"Jinak rozhodnout nemůžu. Zmijozel!!""

Křikl přes celý sál a já byl rád, že můžu pryč ke stolu. Sedl jsem si k již zvané koleji, která mi věnovala bouřlivý potlesk a sám pro sebe se usmál. Úsměv mi však zmizel když jsem si všiml od Nebelvírkého stolu trojice, která mě propalovala pohledem a patrným šokem.

Potter a jeho přátelé. Ach, jak bych ho nemohl poznat. Byl tak moc známý. A byl to můj hrdina. Stát proti mému otci,ač nedobrovolně mě nepřestalo udivovat. Babička mi vždy říkala, že se nikdy nesmím projevit. Jinak si toho můj otec všimne a já buď zemřu nebo mě využije.

Už ale mým příchodem do Bradavic jsem o sobě dal vědět. Jsem si jistý, že zde má můj otec své stoupence a ty mu to dají hned vědět.

"Draco Malfoy."

Představil se mi blonďák po mé pravici a já ztuhl. Malfoy? Ach ne.

"Tomas."

Propálil mě pohledem a já nasadil lhostejný výraz jak jen nejvíc jsem to uměl. Začala hostina a já se pokusil něco sníst. Avšak neúspěšně. Nejsem zvyklý na tolik jídla. Vstal jsem po čase, kdy odcházeli i jiný a rychlou chůzí si to zamířil do společenské místnosti. Pak jsem se ale zastavil.

Kde mám sakra společenskou místnost?

"Je to tudy."

Usmála se na mě menší dívka s hnědými vlnitými vlasy. Potterova kamarádka.

"Děkuji."

"Hermiona Grangerová."

Podala mi ruku, ale já jí nepřijal. Tohle nikdy nedělám. Nikdy na sebe nenechám někoho dotknout. Ve chvíli kdy stáhla trochu rozpačitě ruku se u ní objevil Potter. Přeměřil jsem si ho pohledem a zašklebil se nad zrzkem, který si mě pohrdavě a znechuceně měřil pohledem.

"Pojď Harry, kašli na to."

Vzal ho za rameno a rozešel se pryč. Potter se na mně otočil a vypadalo, že něco chce říct. Ale nakonec zavřel pusu a rozešel se pryč.