Lovci Smrtí - Lovkyně Liliana

7

Liliana šla pomalu lesní cestou, kde byl tak nádherný klid, že to ani neuměla vysvětlit. Konečně klid, konečně žádní lidi, žádný stres, žádné Smrti. Konečně byla jen ona a Svět, kterého se bohužel nemohla zbavit.

Nádherné listy, které se začaly barvit do ruda, jí padaly kolem těla a vytvářely šum, který vyplňoval neúprosné ticho.

Chtěla by si zde sednout a nikdy neodejít, možná zde i zemřít, proč ne? Tohle místo bylo opravdu překrásné.

„Hleďme, Lovkyně Smrtí osobně," ozval se tlumený hlas, ze kterého srčel výsměch. Liliana se otočila a namířila na neviditelného nepřítele kopí. „Měla jste toho hodně tak vás omlouvá, že jste si mě nevšimla, podívejte se nahoru všemocná Lovkyně." Liliana zaklonila hlavu a v korunách buku seděl zrzavý kluk, kolem osmnácti let. Jen tam tak seděl, noha mu vysela ze stromu jako kus hadru, se kterým si pohrával vítr. „Kdo jsi?" zeptala jsem ho. „Peter, ale důležité je, kdo jste vy Lovkyně."

„Viditelně víš, kdo jsem." Kluk se znovu usmál a zvedl ruku, aby se chytil horní větve. „Jistěže vím, ale ví to ostatní?" Liliana se zamračila, byl to drzý kluk, který ji rozčiloval. „Myslím, že ví o mně víc lidí než o tobě, nechci být však nijak namyšlená." Peter se usmál a naklonil hlavu na stranu.

„A ví, kdo doopravdy jsi?" Liliana se zamračila, ten kluk ji jen rozčiloval, bylo mu sotva osmnáct a jen si z ní utahoval a na to ona neměla ani čas ani náladu. Jednoduše se rozešla a šla pryč. „Stůj, chci být tvůj učeň!" Liliana se tentokrát doopravdy rozesmála, co to s ním bylo? Věděl vůbec, co na ni právě zavolal? „Jdi domů k mámě kluku."

„Ne, chci, abys mě učila, jsi na pokraji sil Lovkyně. Musíš mít učně."

„Ano, ale ne tebe," odpálkovala ho s neutrálním výrazem ve tváři a všimla si, že kluk skočil ze stromu a rozběhl se za ní. „Ale ano mě." Lovkyně se na něj otočila, čímž ho zastavila. Projela ho pohledem. Hubené tělo, které nic nevydrží, velké nohy, malá ramena. Možná hbitý a mrštný, ale sílu má jak holka. Přemohla by ho i jako člověk. Jeho zrzavé vlasy ladily s listím na zemi. „Proč bys to měl být ty, Petere?" zeptala se ho jedovatě. „To jsem si nevybral já, Liliano Parowská." Lilianě se zamlžilo před očima, až se jí podlomily kolena a ona se musela přidržet svého kopí. „Ty ne, ale osoba mého jména," zašeptala, když ucítila velkou přítomnost Světa, který ji to nakázal. „Náš rod byl požehnaný Lovkyně. Jsem dávný potomek tvého rodu ze strany tvého §otce. Jmenuji se Peter Parowský." Lilianě se podlomily nohy úplně a ona spadla do listí. Její tep se zrychlil a ona nemohla popadnout dech. Pak se jí před očima zamlžilo znovu. „Nechceš to přijmout, vzdáváš se ho? Ani tvůj otec to neudělal s tebou, ani ty s ním. Ten hoch má tvé jméno dítě. Jak jsme již řekli, tvůj rod byl požehnán, bude mít po sobě tři Lovce. Ten hoch o tom tuší už dlouho, vnuknuli jsme mu to. Buď on, nebo celý svět padne s tebou, Liliano Parowská. Musíš ho vyučit!" Hlas jí ječel do ucha, protože se mu vzpírala, ne, tenhle drzý spratek lže, ona nemá potomky. Nemohl to být on. Nikdo z rodiny neměl zrzavé vlasy. Nikdo. „Lže, co když lže?" zeptala se tiše a snažila se postavit, ale silný tlak ji donutil zůstat klečet na zemi. „Ty lžeš Parowská sama sobě. To ty si lžeš!"

Liliana se probudila, ležela na mýtince, kde byl klid stejný jako v lese, ve kterém potkala toho kluka. Zde byly lesy ještě zelené, jakoby zde bylo stále léto. Slunce na ní zářilo z posledních sil, jakoby dávalo paprsky jen jí. „Jak ti je?" ozvalo se a Liliana už jen rozrušená z toho hlasu sebou cukla a odtáhla se od Petera, který seděl nad ní. „Ty," zašeptala a podívala se na něj. Ten kluk se na ní velmi mile usmíval a podával jí láhev s vodou. „Na," řekl a usmál se ještě víc. Liliana přijala.