Lovci Smrtí - Lovkyně Liliana

1

Kolem dvou dveří procházel generál. V rukou svíral psaní od posla, který právě dorazil a tvářil se velmi nespokojeně. Další mrtvý. Ty dvě slova se mu honily v hlavě a přemítal, jestli to je vůbec možné. Další prvorozený zmizel a v pokoji po něm nezbylo víc, než krvavý flek na posteli a kus ruky. Nepříjemný pohled pro mladší sestru, která šla svého staršího bratra probudit. Generál zahnul do další chodby a minul dvojici stráží, kteří šli na výměnu. Pěstí si poklepaly na hruď, jak bylo zvykem a šli dál. Minul další dvojici lidí a pak se, ale zastavil. „Anno?" zavolal na jednu z žen. Ta se otočil a věnovala mu mírnou poklonu. „Prosím tě, zařiď, ať se sem co nejrychleji dostaví Liliana, je mi jedno jak to zařídíte. Hlavně rychle!" Anna kývla a zase se rozešla pryč. Generál pokračoval dál v cestě a nakonec zůstal stát u královy komnaty. Zaťukal. Přidušené dále ho přimělo vzít za kliku a vejít. Uklonil se králi. Byl to starý muž. Šediny měl po celé hlavě a vrásky posetý celý obličej. Z očí už mu nezářilo tolik energie jako kdysi. Bohužel to už ani generálovi. Oba se znali již velmi dlouho a oba měli za sebou dlouhý život.

„Vincente, starý příteli." Usmál se král. Generál si poklepal pěstí o hruď. „Pane. Bohužel nenesu dobré zprávy." Řekl tiše a položil papír na stůl. Král si ho nepřečetl, čekal, co mu řekne Vincent. „Další mrtví." Oznámil mu. Král si povzdechl. Jen čekal jako beránek na porážku, kdy přijde na řadu jeho syn Alex nebo neteř Chloe. Oba byli prvorození a měli se vzít. Bohužel hrozila jim smrt.

Každý týden zmizel jeden z prvorozených. Princ, či princezna. Jediné, co po něm zbylo, bylo kus těla a krev. Nic víc. „Co s tím Vincente? Až vrah povraždí prvorozené, začne vraždit druhorozené?" zeptal se král. Vincent zarytě mlčel. Nevěděl. Nevěděl, co má dělat. „Musíme prvorozené ochránit." Král kývl. „Ale jak?" postavil se a ochablou rukou si přejel po obličeji. „Už chci umřít, Vincente, ale jak můžu umřít s klidným srdcem, když nevím, jestli se toho můj syn a neteř vůbec dožijí?"

„Severní opevnění," řekl Vincent a poodešel stranou. Začal se bez dovolení hrabat v policích plných papírů, map a dopisů. Vytál jednu mapu a ukázal králi, jaké místo myslí. „Nejlépe chráněné území. Pokud tam prvorozené ochráníme, jistě za nějaký čas vraždy pominou. Dám tam nejlepší vojáky."

„Vojáci jsou k ničemu." Ve dveřích stála Liliana. Krásná jako vždy, oči měla mírně přimhouřené, když vcházela a v ruce svírala kopí, které nezářilo. Z kapsy vytáhla kámen a hodila ho na králův stůl. Generál se zamračil nad její drzostí, ale nic na to neřekl, když to přešel i král. „Chci stovku, ale to počká." Vincent i král koukali na dívku, která jako duch vklouzla do pracovny krále. „K ničemu?" ptal se král.

„Jo, ty vaši třasořidky nic nevydrží. Dejte mi týden a seženu vám nejlepší vojáky. Věřte mi, že lidi, kteří se museli naučit bojovat, aby přežili, jsou lepší než vojáci, který se naučili bojovat, aby chránili cizí životy." Král kývl, s tím rozhodně souhlasil. Liliana se otočila ke generálovi a s vážnou tváří stiskla kopí, až jí zbělaly klouby. „Mohla bych s vámi mluvit, generále? Nechci obtěžovat Jeho Veličenstvo." Král její drzí přízvuk nechal bez povšimnutí a generál s Lilianou odešli ven.

Liliana se opřela o stěnu a jazykem si nervózně přejela po horních zubech. „Je tu vážný problém. Před třemi dny jsem zabila Smrt, ale po chvíli na mě zaútočila další, ale nebyla obyčejná. Vypadala jako člověk. Bílé vlasy, oči měl pouze jako Smrt, uměl skvěle mluvit naší řečí a uměl se teleportovat. Držel mě pod krkem a nechal mě žít, takže to znamená, že může ovládat svou touhu zabíjet. Taky jsem přišla kvůli němu o vlasy." Generál zvedl obočí. To bylo opravdu nemilé, jestli se uměl teleportovat, mohl se neviditelně pohybovat. Držel jedinou Lovkyni Smrtí pod krkem a nebýt jeho laskavosti, nebyla by žádná. „Takže jste ho nezabila." Liliana si posměšného tónu všimla velmi dobře a měl štěstí, že to byl vysoce postavený muž, který ji také zásobuje penězi. „Musíš vyučit nového Lovce." Liliana se dívala na starého muže, který se narodil, když jí bylo přes tři sta, nyní ji rozkazoval.