Lovci Smrtí - Lovkyně Liliana

15

„Kde je zas ten James?" zaúpěla Ágnes, když viděla, jak se táborem potuluje jen jeho druhé já. Liliana Jamese sledovala, jak občas zakopnul a pak se zase postavil, jakoby se nic nedělo. „Takhle se nechoval, když jsem ho poslala pro informace," řekla Liliana a napila se čaje, který jí podala Jessica. „Když se kouzelník takhle rozdělí tak to vlastně nejsou poloviny. Tvé tělo si vezme tři čtvrtě a ten zbytek někam pošle. Chová se sice takhle a je o mnoho slabší, vlastně je pomalejší, jeho reakce neúplné. Jenomže když zabijou tvou čtvrtku, můžeš to přežít, proto se do nebezpečných zón posílá právě ta. James ji však nechal tady a já netuším, kam pořád chodí."

Tohle Liliana netušila, byla pravda, že se James ztrácel, ale nenapadalo ji, kam by mohl chodit. Vlastně se tohle dělo od Maxovy smrti. „Za dva dny jsme v Pevnosti, jistě ho to potom přejde."

„Je jako puberťák a já ho pořád nemůžu chránit jako malého." Liliana kývla, že rozumí a promnula si unaveně obličej. Od té doby co princ Maxmilián zemřel a Magdaléna se zabila, všichni utichli. Liliana pořád cvičila Petera, který začal bojovat i s Lewisem, který se kupodivu znovu rozpovídal s Lovkyní, takže všichni včetně Jess spolu strávili poslední večery, ale Liliana byla často myšlenkami jinde. Buď za to mohl James, Magdaléna, Nikola nebo Joseph. Nikola se až příliš začínala bavit s Peterem a Liliana proklínala svého učně, že jí pokaždé odpověděl. Možná byla jen dětinská, ale prostě si vybrala špatného člověka na okradení.

Ležela ve svém stanu a hloupě zírala nahoru, v rukou svírala své kopí a mlátila s ním o zem, aby se kámen rozsvítil nebo zhasínal. Před očima viděla svého otce, který se na ní zdálky usmíval. Ráda by se ho zeptala na všechno, co se nyní děje všude kolem ní, na Josepha i vraha, co si o tom myslí a jak by zakročil, jenomže to už nebylo možné. Třeba to tak mělo být, měla se osamostatnit, myslet a uvažovat svou vlastí hlavou. „Lovkyně?" zeptala se Nikola, která se objevila u vchodu do stanu a silueta, kterou jí vytvořil oheň, se pohnula. „Vypadni," zašeptala otráveně a převalila se na bok, aby se mohla schoulit to klubíčka, dneska by snesla rozhovor i s Elain, ale ne s ní. „Přišla jsem ti něco říct." Lovkyně již neodpověděla, možná měla mlčet již od začátku, ale protože bylo vidět, že si hraje se svým kopím, zřejmě by na to neskočila. Nikola bez dovolení vešla do stanu a zůstala koukat na Lilianina nahá záda. Lovkyně si upravila deku, aby se zakryla a povzdechla. Nikola jí vyprávěla, jak jí zajali otrokáři, když byla zraněná a poté jí mučili, aby pro ně pracovala, chtěli ji zlomit, ale ona je všechny zabila a zmizela pryč. Vždycky jí velmi obdivovala. „Řekni, k čemu jsi ten Pinátor potřebovala?" Nikola si dlouze povzdechla a před očima se jí zjevila ta noc, kdy jí opouštěla. Pinátor byl stroj, který dokázal mluvit s minulými Lovci, Liliana jí ho jednoho večera ukázala a ukázala jí, jak mluví často se svým otcem, velmi jí to fascinovalo. Nikdy minulé Lovce Smrtí neslyšela, ale Liliana jí tvrdila, že až bude ona Lovkyně, tak uslyší ji i ostatní zesnulý Lovce. Bohužel také zmínila, že je uvnitř tekutina, která pohání stroj a jeho obsah dokáže obživit jakéhokoliv člověka. Její malý bratr tou dobou umřel a matka začínala blouznit, otec pít. Rozhodla se proto, že se vzdá titulu učně Lovkyně Smrtí a oživí svého malého brášku. „Abych obživila někoho mi blízkého." Liliana se na ní otočila a Nikola se musela, chytila za ruku, aby neutekla před jejím děsivě vyhlížejícím úsměvem. „To jsi tak slabá?" zeptala se povrchně a zamračila se na ní, i když jí úšklebek na tváři stále zůstával. „Tvrdila jsi mi, že jsi na smrti svých milovaných připravená, ale nedokázala jsi zkousnout jednu smrt?" Nikola se podívala na zem a zrudla hanbou, ano to jí říkala, prohlašovala, že ona je ta pravá, že jí nezáleží na smrti lidí, chtěla chránit jejich životy, zabíjet Smrti. „Kvůli tobě jsi mě odřízla od mých předků, kteří mi mohli pomoci svými zkušenostmi. Můj otec mi říkával, že je to nejlepší, co kdy používal a má velkorysost a důvěra vůči tobě." Nikola zůstala nehnutě stát, neměla, co na to říci, tohle bylo hloupé, věděla to. Byla doopravdy v neprávu a obě dvě si toho byly vědomy, ale ona se jen snažila utišit tu bolest v sobě, kterou stále dusila. „Mrzí mě to."