Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/32.- Celestina magie/

Ihned poté, co se dveře rozletěly do ticha, vešla jsem dovnitř a klíč, který byl z venku v zámku jsem nechala a dveře lehce přivřela. S lehkostí jsem našlapovala mezi dřevěnými lavicemi vpřed před oltář, kde jsem se měla shledat se svou sestrou.

Přešla jsem až dopředu k lavici, na kterou jsem následně usedla a vydechla. Od naší poslední návštěvy se to tu vůbec nezměnilo. V hlavě jsem měla prázdno, myslela jsem jen na ten klíč, co mi dala ta stařenka.

,,Klíč k něčemu, co by vám mělo pomoct," zazněl mi hlavou její tenký, pisklavý hlásek. Podrbala jsem se na temeni hlavy a opět se zvedla z lavice.

Mlčky jsem kráčela mezi lavicemi a obdivovala všechny ty malby, fresky a také i hvězdice a pěticípé růže, jež sem sestra později přimalovala. Znázorňovaly symboly naší rodiny. Sestra totiž ráda malovala. Měla na to talent. Jednou nám tím vyzdobila i pokojík. Tátovi se to sice moc nelíbilo, ale když to někoho baví.

Zkrze prosklená okna do kostela dopadal svit půlměsíce. Neměla jsem zdání, kolik mohlo být hodin, a tak jsem se v tichosti dál kochala tou krásou a vyjímečností, jež mě obklopovala všude kolem.

Byla tu hrozně velká zima, tak jsem si rolák od mikiny zvedla více ke krku, zatímco jsem si ruce založila zpět do kapes. Z pusy se mi zimou zanedlouho linula i pára a mě v ten moment přišlo, že byla ta zima čím dál tím větší a větší.

,,Sakra, tak kde je," špitla jsem si rozmrzele pod nos. V kostele bych správně klít neměla.

,,Elleonor," uslyšela jsem po momentu něčí hlas za mými zády. Neváhala jsem a otočila se, abych věděla, s kým jsem měla tu čest. V ten okamžik jsem nemohla uvěřit svým očím.

,,Celest? Jsi to ty?" optala jsem se možná trochu hloupě.

,,Ne, jsem kněz, představ si to," zasmála se má sestra a já s ní.

,,To se ti povedlo, dobrý vtip," hlesla jsem po chvilce s dušeným smíchem.

,,Tak co tě za mnou přivádí, sestro?" optala se mě zvídavě Celest, která postávala u kamenného oltáře a probodávala mě zkoumavým pohledem.

,,Hele, vím, že jsi byla vždycky trošku neotesaná, pořád ti byla zima, ale nemusíš," hlesla má zakletá sestra a ve tváři se jí po momentě zjevil vážný, leč posmutnělý výraz.

,,Nemám duši," knikla Celest a mě současně přeběhl mráz po zádech. Možná to bylo vší tou zimou nebo tím, co jsem před nemalou chvílí zaslechla od dívky stojící u oltáře.

,,Co se ti to stalo?" špitla jsem téměř potichu, zatímco na mě dívenka u oltáře dál smutně hleděla.

,,Nemám duši, nic nevidím, jsem jen přízrak," postěžovala si mezitím Celest a já jen mírně pokývla hlavou.

Dívka byla bledá stejně, jako venkovní sněhově bílé stěny kostela. Obličej měla celý zakrvácený, šaty potrhané a místo očí měla jen bělmo.

Chudinka. Bylo mi ji hrozně moc líto. Natáhla jsem k ní po chvilce ruku, abych se jí mohla dotknout.

,,Ne, prosím, nedotýkej se mě," žadonila nešťastně dívenka a celá se stáhla zpátky.

,,Co tě ke mě přivádí?" otázala se mě znovu Celest. Poprvé jsem měla pocit, že jsem ji přeslechla.

,,Byli jsme za tou stařenkou. Vyprávěla nám příběhy o naší rodině, domovu a hlavně o tobě. Dala nám zaklínadlo a řekla, že k tomu, aby jsme pochopili, musíme prozřít. Dala mi také klíč,"