Z pohledu Zaca
Vešel jsem do bytu a prohlížel si okolí. Byt se mi docela líbil. Měl moderní zařízení. Víc, než byt, mě ale zaujala jeho majitelka. Měla hnědé vlasy, které kontrastovaly se svítivě zelenýma očima. Vypadala jako ufoun. A to se mi moc líbilo. Tyrkysové tílko lemovalo její dokonalou postavu a kraťasy odkrývaly skoro celé nekonečně dlouhé nohy. O tomhle jsem si až doteď mohl nechat jen zdát. Teda vlatně...Nad nocí a sny radši neuvažovat.
Něco mi na tom bytu ale nehrálo. Moc jsem o tom neuvažoval. Věděl jsem, že je to moje chyba. Prohlédl jsem si celý byt a viděl jsem i můj možná budoucí pokoj. Stále jsem se ale nemohl vyhnout stálé ostražitosti. Měl jsem zvláštní pocit. Stále, jakoby za mnou někdo stál. Jakoby mi někdo dýchal na záda. Ale nebyl to někdo ale spíš něco.
Posadili jsme se do obývacího pokoje. Uprostřěd byl konferenční stolek a kolem něj bílá pohovka a 1 sněhově bílé mohutné křeslo. Nemohl jsem od ně odrthnout zrak. Byla to ta nejzvláštnější věc, co jsem kdy viděl, ačkoli vypadala tak obyčejně. Chvilku jsem si povídal se ženou, které byt patřil. Zjistil jsem, že je Emilly trémistka. Několikrát se při našem rozhovoru zakoktala.
Po prohlídce bytu jsme se posadili na pohovku a bavili se o koupi poloviny domu. Pocit toho, že mě něco neustále sleduje se zhoršoval, ale i přes to jsem dokázal v klidu sedět a odpovídat.
Z pohledu Emilly
Nesnáším se! Bude tu se mnou možná bydlet ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy viděla a místo toho, abych se ho snažila upoutat, tu jen koktám! Bože. Bože. Bože. Jsem hrozná kráva. On je ale taky trochu zvláštní. Určite to ale nemá z mojí přítomnosti. Narozdíl ode mě. Za celou dobu, co jsme byli v obýváku, nemohl odlepit oči od křesla. Pořád se otáčel, jakoby si myslel, že za ním někdo stojí. No nic. Nebudu to řešit. Asi se tu jen chtěl pořádně porozhlédnout. Teď je nejdůležitější, že se spolu opět uvidíme!
Byt se mu snad líbil. Slíbil, že zavolá. Proč mu to tak dlouho trvá?! Říkal, že odsud bydlí necelou půl hodinu cesty. A odešel už před hodinou! Už Určite musí být doma. Nemůžu ho dostat z hlavy. Asi jsem se zamilovala. Jsem bez šance, ale snad budeme dobří kamarádi.
Druhý den odpoledne mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. ,,Prosím?" Přijala jsem hovor. ,,Ahoj, tady Zac. Eh. Ze včerejška.." Páni! Už jsem ani nedoufala! ,,Ahoj. Tak jak ses rozmyslel?" Přiblbě jsem se usmála. Prosím, ať se sem nastěhuje! ,,Přemýšlel jsem a bytů jsem několik obešel...no ten tvůj se mi líbí nejvíc, to nezapřu..." Jo! Jo! Joo! ,,...takže bych byl rád, kdybys mohla přijít do kavárny na South Avenue? Dělají tam výbornou horkou čokoládu..." chtělo se mi tancovat a křičet a zpívat...no místo toho jsem jen snad klidně odpověděla ,,Ráda přijdu. V kolik?" ,,Ve 3?" Anoo! Buď si jistý, že tam budu. Ty nebudeš jeden z těch, který řeknu "Sorry, jdu pozdě. Nechtělo se mi sem." Na tebe budu čekat hodinu předem. Počkat. To už je poledne?! Mám jen tři hodiny! To nestihnu...!
