Milá třído, pro všechny ty, které to zajímá,
už dlouhou dobu před Vámi držím tajemství, které mě velice tíží a jehož odhalení oddaluji co možná nejdále. Není to pro mě lehké, nikdy nebylo a podle mě ani nebude. Velice se obávám Vašich reakcí, ale pevně doufám, že si to každý přebere po svém a nebude dále na tohle téma komentovat. Nerada o tom mluvím, nerada to s někým řeším a úplně nejhorší pro mě je to přiznat.
Asi jste si stihli povšimnout, že poslední dobou nechodím do školy na víc jak deset minut a že poté nevysvětlitelně zmizím. Abych to upřesnila – zmizím na záchod. A tam také prožiji panický záchvat.
Ano, napíšu to ještě jednou, trpím panickou poruchou. Nečekám, že to najednou všichni pochopí a usnadní mi pobyt ve třídě; vlastně ani nečekám, že víte, o co jde. Pokusím se to vysvětlit.
Panický záchvat je stav, při kterém cítím nesnesitelné nutkání utéct pryč – tedy ze školy, či do záchodové kabinky. Cítím se totiž ohrožená. Vyznačuje se zejména tím, že se začnu klepat, brečet, polije mě studený pot a je mi těžko na hrudi. Velice špatně se mi přitom dýchá, a tudíž je mi na omdlení. Je to stav neskutečného vypětí. Jak psychického, tak i fyzického.
Neskutečně se za to stydím. Až teprve nedávno jsem přijmula ten fakt, že jsem nemocná a potřebuji pomoc. Cítím se pohoršeně, slabě a zklamaně. Neskutečně zklamaně. Zklamala jsem totiž samu sebe a to je pro mě něco, čeho se těžko zbavuju a přes co se nedokážu přenést. Mám problémy. Mám problémy s tím, zůstat ve třídě. Mám problémy být mezi velkými davy lidí. Mám problémy udržet pozornost a věnovat se učivu. Mám problém nemyslet na to, že na mě něco číhá v temném zákoutí místnosti, že mi po zádech přejíždí nehty smrti.
Mám problém chodit do školy.
Prosím Vás proto, abyste si o mě nemysleli, že školu flákám nebo se mi do ní chodit nechce. Ani nevíte, jak ráda bych byla mezi Vámi. Taky bych Vás chtěla poprosit o to, abyste se ke mně nezačali chovat jinak – jsem to stále já, Anička. Ta holka, kterou neustálý stres a strach o známky dohnal k tomu, aby se začala bát chodit do školy. Ta holka, která teď musí brát prášky a chodit na terapeutické sezení.
A kéž by vše končilo tady...
Nyní mám záchvaty i doma, v práci, když jsem venku s kamarády, nebo když sedím v šalině. Mrzí mě, že si tím se mnou musí procházet i moje rodina a nejbližší.
Proto prosím berte ohledy na to, co kolem mě říkáte, Vám trvá pár sekund zformovat větu, ale mě to pak trvá celou věčnost, než se seberu z podlahy na záchodové kabince.
Děkuji.
