Mariino přání

5

Dny na panství plynuly poklidně dál.
Zdálo se, že je vše dokonalé. Od svatby uteklo víc než tři čtvrtě roku.
Den za dnem plynuly všechmy stejně, ráno budil Marii zástup služek, pak následovala ranní modlitba v soukromé kapli, snídaně s manželem, a kolotoč jejích povinností, kterých se ujala zodpovědně a se ctí. Stala se srdcem i duší domu a panství. Andrewa skoro neviděla, brzy po svatbě ho zavalily povinnosti a starosti, vždycky ráno se vypařil jako pára nad hrncem, setkali se až na snídani. Marii znepokojovaly i návštěvy manželových přátel. Vědci, politici, osvícenci, filozofové, umělci, spisovatelé. Ne, že by měla něco proti vědcům, umělcům nebo filozofům, ale necítila se v jejich společnosti dobře, a Andrewa chvílemi nepoznávala, z toho pozorného gentlemana se rázem stal zahloubaný nevnímající člověk, a ona jakoby byla míň než vzduch. Všichni ti chytří mužové přicházeli obvykle v roztrhaných hadrech z Francie, Švýcarska, Rakouska nebo z Německa, a zpravidla jejich příchod byl zahalen rouškou tmy. Marii se to nelíbilo, ani to nebylo Angličané! Kolikrát se snažila Andrewovi říct, ať si je nezve, ale veškerá její slova byla marná. A ke všemu je hostili jako nějaké vévody!
Jako dobře vychovaná dáma v jejich společnosti mlčela a tiše trpěla, jakmile byla sama s manželem, snažila se mu to vymlouvat. Nedal na její slova.
Obvykle jezdili po okolí nebo byli zavření ve studovně či v laboratoři.
Cítila se tak sama.
Jednou byl zase Andrew zavřený v laboratoři s nějakým badatelem, blížil se čas oběda a Maria zrovna dolaďovala poslední drobnosti na stole, když se ozvala velká rána, sklo na stole se zachvělo. Marii poskočilo srdce v hrudi, až se za něj musela chytnout, leknutím se narovnala a strnula, pak se strachem vyběhla z jídelny a utíkala do druhého křídla k laboratoři, celou chodbu naplnil hustý štiplavý dým, hraběnka si zacpala nos a pokoušela se prodrat tím kouřem, po náročné cestě dospěla k cíli, nos si už dávno nedržela, za to se vrávoravě držela trámu vylomených dveří, do místnosti nebylo vidět. ,,Andrew, jste v po, poř-ádku??"
Vychrchlala ze sebe, nikdo jí neodpověděl. Dopotácela se k oknu, cestou klopýtla o cosi mohutného na podlaze. Otevřela okno a nechala proudit do místnosti čerstvý vzduch, a hustý dým nechala vyvětrat. Za chvíli byla viditelnost mnohem lepší. Žena se rozhlédla po místnosti. Opravdu, bylo to lidské tělo, o které zakopla cestou k oknu. Přiklekla k němu. Opatrně mu odhrnula vlasy z čela, pro prach, který muži posypal hlavu, nepoznala, zda jde o Andrewa nebo o vědce, i pracovní oblečení měli stejné. Nahmatala bezvládnému tep, a když zjistila, že dýchá a bezprostřední nebezpečí mu nehrozí, rozhlédla se po pracovně.
Zpod stolu vylezl druhý muž, bílý od prachu a kašlal, ,,co se stalo?" vyhrkla Maria na vstávajícího muže, ,,neočekávaná chemická reakce, jste v pořádku, madam?"
,, Já ano." žena o krok ucouvla a založila si ruce na hrudi, muž zůstal stát, ,, a co pan hrabě? Je v pořádku?
A pan Douché?"
,, Victorine, to jste vy? Támhle na zemi kdosi leží, ale pro ten prach a kouř ho nepoznám. "
Sluha se uklonil, a přistoupil k bezvědomému, ,, ten člověk žije. "
Maria ale pročesávala laboratoř, třetí z mužů jakoby se vypařil, pak si všimla lepkavé červené krevní sraženiny na jedné z baněk. Zvědavě se toho dotkla.
Bála se, Andrew mohl být kdekoli, mohl být tou bezvládnou hroudou. Našla třetího, ležel na křesle, natažený jako králík. Žena se k němu sklonila. Muž měl rozraženou lebku, po spánku mu stékal pramínek karmínově rudé tekutiny. Maria se sklonila blíž, ošklivě rozšklebená rána se vyjímala na mužově hlavě. Naštěstí už tolik nekrvácela. Marii se zvedl žaludek, ale krátkou nevolnost překonala a naklona se nad muže, opatrně mu odhrnula vlasy z obličeje. Málem padla do mdlob. Bezpečně poznala Andrewa.
Vyběhla na chodbu, rozhlédla se, nikde nikdo, zakřičela, nic, nechtěla se vzdálit z laboratoře, ,, co se stalo?? Volala jste, madam? "
,, Ano, Jamesi, prosím, pomozte mi, pan hrabě je vážně raněn." sluha se na nic neptal, nechal se zavést k hraběti, podíval se na ránu a pak prohlédl hraběte, ,, musí do postele, sám ho neodnesu, pomozte mi madam, prosím." Maria vzala opatrně manželovu hlavu do svých dlaní, ,, nosítka, honem." Maria našla jakési tyče, a ač se jí to příčilo, roztrhla si svoje pěkné šaty a látku použili jako plátno na nosítka, společnými silami položili hraběte na provizorní nosítka a opatrně vyšli z laboratoře, napřed sluha, potom paní. Pro Marii bylo těžké udržet svou část nosítek tak, aby se hraběti nic nestalo. ,,doneseme ho do jeho ložnice." poručila sluhovi. Došli do
cíle. ,, položte ho na postel, a sežeňte ještě někoho, aby vám pomohl snést pana vědce, já musím teď zůstat u jeho lordstva."
,, Ano, madam. "
,, A přiveďte mi sem Victorina, postarám se o něho." James zapoměl na poklonu a s nosítky vyrazil pro Douchéo.,, Priscillo, tak, Priscillo!"
,, Ano, madam?" blonďatá služka se zadýchaně poklonila před paní, ,, Priscillo, dojdi pro doktora Morranse.
Panu hraběti není dobře. Jdi, a nikde se nezdržuj." Služka se vytratila.
Maria napustila do lavoru teplou vodu a jala se omývat manželovi ránu.
,, Andrew, ty si nikdy nedáš pokoj."šeptala bolestně a s láskou omývala zaschlou krev, která i jí kolovala v žilách. Bála se dotknout díry v jeho hlavě, nešikovně a trhaně s nejistotou kroužila kolem jeho hlavy, nemohla tam sáhnout. Mezitím James donesl Douchéo a svého kolegu Victorina. Maria se ujala péče o sluhu, ten se celý poděšený klepal šokem, dostal sprchu, pak mu paní dala teplou deku a lok brandy, ten bude brzy v pořádku. Douché na tom byl hůř, dýchal, ale nemohl se probrat, Maria ho postříkala trochou vody, nic, z váčku, který měla u pasu vypadlo pár mincí, než našla malou lahvičku s čichací solí.
Dala vědci čichnout. Ten se probral,
,, vodu, bolí mě hlava." zachrčel a znovu padl do poddušek. Maria ho znovu pokropila a hadříkem mu zvlhčila rty.
Doktor Morranes dorazil asi za půl hodiny. ,, Pane doktore, konečně. Vítejte, jen pojďte, pojďte. Počkejte, až to uvidíte." Provedla ho domem, ignorovala, že má zničené šaty a že jí doktor nestačí. ,, co se stalo?"
,, Hrabě a jeho přítel studovali nebo spíš bádali a něco se nepovedlo. Co jsem zvládla, jsem ošetřila, ale nestačí to. Sluha Victorin je jen v šoku, ale pan Douché není při smyslech a lord má ošklivou ránu na hlavě." Doktor nechal mladou šlechtičnu, aby ho sledovala při jeho práci, sledovala, jak obratně vyndavá pinzetou drobné nečistoty a jak opatrně čistí ránu, nakonec mu převázal hlavu bílým obvazem.
,, Bude v pořádku, ale potřebuje klid, hodně odpočinku, silné polévky, budu k němu docházet každý den. Klidně u hraběte zůstaňte, ty dva už zvládnu sám. Jinak, odvedla jste obdivuhodnou práci, mylady." žena kývla hlavou a stiskla manželovu bezvládnou ruku.
Sledovala tu bledou tvář.