Mariino přání

1

Na pěkné venkovské sídlo zaútočily první sluneční paprsky. Veškeré služebnictvo již bylo v plné pohotovosti. Vždyť pán a paní vstanou co nevidět k snídani, a mladá slečna taktéž! Ke kuchyni se blížil klapavý zvuk podpatků. Vždy dokonale oblečená Angelica Bonniewrightová došla do jídelny pro služebnictvo, pohledem kývla na mladou služku, Lissy se s lehkou úklonou zvedla ze židle. Nastával každodenní rituál. Lissy a za madam. Jejich kroky směřovaly do pokoje prostředního dítěte manželů Bonniewrightových. Jako první do velké světlé místnosti vstupovala matka, Lissy až po ní. Zatímco služka roztahovala závěsy na oknech, matka budila dceru. Dívka se v podduškách protáhla, neměla tohle ráda, vše to podstupovala kvůli matce. ,,Vstávej má milá. Je čas."
,,Dobré ráno, matko." Pozdravila rozespale a promnula si oči. ,,Dobrý den, slečno." Pozdravila s úklonou a s úsměvem Lissy, ,,jaké si dnes vezmete šaty, slečno?"
,,Vyber jí něco slavnostního."
,,Jistě, jak si přejete, madam."
,,Proč matko?
,,Dnes přijede lord Nortingham. Musíš působit dokonale." S těmi slovy matka opustila dívčin pokoj.
Marii rezonovalo to jméno hlavou, proč by měl přijet nějaký lord Nortingham? Nezná ho, ani neví o koho jde, tak proč by se měla obléknout slavnostně? Z myšlenek ji vytrhla až Lissy, ,,slečno, ehm, je vám dobře?"
,,Eh, co prosím?" Maria trhla hlavou k Lissy
,,Jen jestli je vám dobře."
,,Jistě je." Zvedla se, sundala noční košili a nechala se sešněrovat do zelených šatů se zlatými výšivkami, které sahaly ke kotníkům, a se stejně zdobeným živůtkem, Lissy jí načesala skutečně překrásně - z horní části vlasů vytvořila drdůlek, jemž sepla zlatým kroužkem, ze kterého jí jako závoj splývaly dlouhé hnědé vlasy. Celé to doplnila o zlaté šperky vykládané smaragdy. ,,Slečno, prosím." Ukázala jí zrcadlo, ,,to se ti povedlo, Liss, akorát tu brož."
,,To ne, ta se nehodí, nezlobte se, milostslečno."
,,Dobrá, můžeš jít." Lissy se s poklonou vypařila. Maria osaměla, vydala se na snídani do malé jídelny, ,,dobré ráno." Pozdravila nesměle a posadila se na svoje místo.  Ochotný sluha se chápal konvičky na čaj, ,,děkuji, ale já sama, Davide." V domácnosti Bonniewrightových bylo zvykem oslovovat služebnictvo křestním jménen. David se stáhl ke krbu a bedlivě sledoval, zda někdo z rodiny nebude něco potřebovat. ,,Mamá."
,,Ano?"
,,Kdo je to ten lord ehm...Nortněco?"
,,Lord Nortingham?" Vložil se do hovoru pan Bonniewright, ,,přijede dnes na návštěvu, je o něco mladší než já. Je to můj dlouholetý známý." Maria kývla na srozuměnou a dál se věnovala svojí snídani. Jak jí jen chyběli její sourozenci! Bratr James si žil jako velký pán v Londýně, a její sestra Madeline byla již 5 let vdaná ve Skotsku.
Po snídani se chtěla projít do zahrady, když jí zavolala matka, ,,máti?"
,,Marie, dnes zůstávej ve svém pokoji, dokud tě s otcem nezavoláme."
,,Ale proč je kolem jedné návštěvy tolik příprav? Dole v kuchyni se nezastaví a vy s otcem jste tak nervózní. A proč musím mít zrovna tyhle šaty? Copak by na obyčejnou
...."
,,Dost. Jdi do svého pokoje a to hned. A varuji tě, jestli během návštěvy lorda něco pokazíš, tak si mě nepřej."

Lord Nortingham se vypravoval z domu. Ano, jeho dávný přítel, Gasper Bonniewright mu prokázal velkou laskavost, když mu vyhověl s onou žádostí, a podpořil to slibem svatby s jeho dcerou, prý je hezká. Andrew Nortingham si pod pojmem hezká dívka představil cokoli. Nebyl si jist, svému příteli věřil, jeho žena byla vskutku půvabná, ale jaká bude ta jejich růžička? Jak se bude chovat?
Andrevowi před nedávnem zemřela matka, držel tedy smutek za zesnulou. Jak se kočár blížil a dům byl nadohled, zopakoval si, základní informace, jmenuje se Maria, je jí 17, hraje na klavír. No uvidíme.

Maria seděla u okna, v dálce zahlédla kočár, to je určitě Nortingham.
Zaslechla kroky, ,,dále."
Vešla Lissy, ,,kočár, tedy lord, jinak kočár lorda Nortinghama je tady." Maria kývla a vyšla za služkou, zastavila se na úpatí schodiště. Podle domluvy ma sejít, až na ní dojde řeč.
Dole se ozval zvonek. Komorník otevřel, ve dveřích stál muž, slunce ozařovalo jeho vysokou a štíhlou postavu, jinak díky slunci nebylo vidět nic.
,,Andrew, vítejte. Jaká byla cesta?" Přivítal se nadšeně s návštěvou Gasper, ,,buďte zdráv, příteli, cesta byla docela příjemná."
,,Madam, dobrý den. Málem jsem zapomněl, jak jste okouzlující, je to tak dávno, co jsme se neviděli." Nortingham políbil Angelice ruku, nahoře se Maria zašklebila, pak nasadila nevinný výraz, který jí dodával na kráse, jak jen lichotí! Pomyslela si dívka a dál sledovala tu šarádu pod ní.
,,Děkuji, lorde Nortinghame.
Jste opravdový gentleman."
,,A vaše dcera?"
,,Moje, tedy naše dcera, ano, jistě, jdu pro ni." Zahrála udivenou Angelica, ,,ehm."
Toto nesmělé odkašlání obrátilo pohledy všech ke schodišti, po neštěných dřevěných schodech ladně scházela Maria s nevinným výrazem, klopila oči, jednou rukou si přidržovala šaty a druhou se lehounce držela zábradlí, došla až na poslední schod a lehce se poklonila, ,,dovolte mi představit mou nejmladší dceru, Marii. Marie, tohle je Andrew, lord z Nortinghamu."
Tak Andrew, jo.
,,Rád vás poznávám, slečno." Andrew nabídl Marii ruku a pomohl jí na nohy. Konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Vysoký, šedivé oči, štíhlý, ostře řezaný obličej, hnědé vlasy. Mohl být tak o deset, třináct let starší než ona!
,,Potěšení je na mé straně." Odvětila. V hale nastalo trapné ticho.
,,Nu, nedáte si něco malého, po té cestě máte jistě hlad nebo žízeň, ne?" optala se paní domu, ,,oh, ne, děkuji, ale nedělejte si starosti."
,,Andrewe, můžeme se pustit do toho problému?"
,,Jistě. Co u vás v pracovně?"
,,Zrovna jsem to chtěl navrhnout. Dámy, omluvte nás."

,,Tak tedy, co na ni říkáte?"
,,Překrásná. Mám vaše svolení?"
,,Ovšem. A Angeličino také."
,,A co Maria? Řekl jí to někdo?"
,,Dnes se to dozví."
Andrew polkl whiskey, nikdo jí nic neřekl, nic netuší. Bylo mu jí trochu líto. Gasper mezitím odchytil sluhu, aby došel pro slečnu. Za deset minut už seděla Maria v otcově pracovně. Jak jí byla tahle místnost známá. Ani ji nepřekvapilo, že je tam i Nortingham, ,,drahá," začal otec, ,,všichni v tomhle domě ví, proč je tu lord Nortingham, všichni, kromě tebe. A právě ty máš mít to právi to vědět." Otec znervózněl, měl svou dceru rád, ,,Andrew je tu proto,"
Marii neunikla otcova familiérnost, ,,Andrew je tvůj nastávající." Maria ma co dělat, aby vstřebala tuhle větu, pohledem těkala chvíli na otce, chvíli na lorda, dnešní člověk by si myslel něco jako ,,ty vole, to si ze mě někdo dělá pr...,,  Ale musíme brát v potaz, že jsme ve viktoriánské Anglii, v době značně upjaté a konzervativní, v době, kdy je odhalený kotník skandálem a nejsprostší slovo patrně do háje, a jemná dívka, jakou Maria byla takových slov neznala, nebo skoro omdlévala při jejich zaslechnutí, kdyby znala naše výrazy, jistě by se jí ulevilo, kdyby jich mohla použít. Takhle musela zachovat chladnou hlavu, co nejrychleji strávit tuto informaci a působit mile a jako dáma.

Po obědě se vydala Maria do zahrady, teď chápaal proč to všechno snažení. Bolelo ji z toho srdce, cítila se zrazená.
Tak ráda by se projela na koni. Sedla si na okraj fontánky, rukou přejela po vodní hladině a sledovala, jak se voda pod jejím dotykem zčeřila. Ucítila na sobě něčí pohled a slyšela křupavý zvuk písku pod něčíma nohama. Lord Nortingham se blížil ke své budoucí snoubence, ,,Marie, já..."
,,Pro vás slečna Bonniewrightová, lorde."
,,Jistě, slečno Bonniewrightová, netušil jsem, že vám nic neřekli."
,,Za to vy nemůžete." Vrátila svůj zrak na rybky ve vodě, ,,proč si mne chcete vzít?" Zašeptala skoro neslyšně. Andrew si sedl vedle ní, ,,pro polnosti vašeho otce, pro vaši krásu, když jsem vás uviděl." Andrew klekl k fontáně, uchopil její dlaň do své, čímž ji donutil, aby se na něho podívala, ,,Marie, omluvte mně, nikdy jsem nebyl nejvýřečnější, tedy, nikdy jsem to nedělal, ale přece. Marie Bonniewrightová, tímto vás oficiálně žádám o ruku." Dívka jen šokovaně sledovala, jak ten muž vytahuje krabičku s prstýnkem, její nitro křičelo ne. Nevěděla proč, ale tohle nechtěla. Chtěla se vdát z lásky, ve snění zapomněla na povonnosti.
Proti její vůli jí ze rtů sklouzlo ,,ano." Teď by se možná měli políbit, říkáte si, že teď je přece ta pravá chvíle, ale nic takového se nestalo. Dívka jen tupě civěla před sebe. Docházelo jí to. Prodali ji jako ovci na trhu, nimdo se jí na nic neptal. A ona? Co udělala? Jen poslechla, k tomu byla předurčená, poslouchat, vdát se a rodit děti. Dusila se sama v sobě. A Andrew? Přešlapoval z jedné nohy na druhou. Má odejít nebo má zůstat? Má něco říct? Co má udělat? Oběma bylo víc než jasné, že je rodiče pozorují oknem.
Jediné pozitivum na celé téhle, co to vlastně bylo? Hra? Asi ano. Jediný kladný aspekt bylo to, že kdyby ji někdo chtěl vyzvat k tanci, mohla by ho bez výčitek odpálkovat, že je zasnoubená.
Mezi námi, Maria tance moc nemusela, tedy ráda se dívala na tančící lidi, ale ji samotnou tančit moc nebavilo.
S pozdním odpolednem  Andrew odjel domů. Cestou přemýšlel, jak si získat dívčinu náklonnost. Chápal, proč byla taková, a doufal, že to časem vyšumí, a on pozná tu pravou Marii, možná, že tušil její pravý charakter, možná, že si ho jen představoval, jaká by měla být v jeho očích. Usínal s Mariiným jménem na rtech a její představou před očima.

Angelica dnes nemohla dceři skoro nic vytknout, ale když chcete, tu nepatrnou chybičku najdete vždycky, a u Mariiny matky to platilo dvojnásob. ,,Marie, proč jsi byla tak odtažitá? To si nesmíš příště dovolit!"
Žena nečekala odpověď a rovnou své dceři uštědřila políček, ,,a mazej spát. Zítra začneme s přípravami."
Maria nebyla šťastná, naopak půl večera proplakala, a  usnula až pozdě v noci. Snažila se na nic nemyslet, nebo myslet na cokoli jiného, než na rodiče, na svatbu a na Andrewa, ale ať myslela na cokoli, její mysl ji vždy dovedla k těmto tématům.