Tři dny {Solangelo}

3. den 12:28

Probudil se před chvílí, slunce mu svítilo do očí a on tušil, že si pěkně pospal. Nikovi bylo zle, i přes tolik hodin spánku si připadal, že vůbec nespal. Penny už vedle něj neležela, vesele si poskakovala po ošetřovně a usmívala se na pacienty kolem.
Nico se posadil na postel a sledoval ji.
,,Ahoj!!"
Když ho Penny zpozorovala, už k němu běžela, měla podobný úsměv jako Will, Nika podlo u srdce. Nevěděl co to s blonďákem udělalo a cítil se provinile.
,,Ahoj." Neřekl moc přívětivě. Jeho tón odpovídal jeho náladě. Penny se na něj zamračila.
,,Jak se vůbec jmenuješ, ty bručoune?"
,,Nico."
Obdařila ho dalším úsměvem, ale něco v jejím obličeji Nikovi napovědělo, ze je něco špatně.
,,Musíš mi pomoct, Nico, jsi můj nový kamarád! Musíme najít Willa, dneska tu ještě nebyl a já neumím léčit jako on, pomáhám mu jenom stříhat obvazy."
Nika polilo horko, Will zmizel? Zavinil to snad on? Doufal, že ne, nechtěl, aby si kvůli němu dělal hlavu.
,,On tu ještě nebyl?" Penny zavrtěla hlavou.
V Nikovi se všechno zhouplo, chtěl ho jít okamžitě najít, ale co by mu řekl?
Hele promiň za ten včerejšek, nevěděl jsem co dělám, hádám, že si myslíš, že jsem divnej, protože já si to myslím taky.
Tak tohle asi ne. Nico se teď musel zachovat sebejistěji než se cítil. Pohladil malou Penny po vlasech.
,,Uděláme to takhle, třeba jsou jen na nějaké důležité poradě u Cheiróna, pokud sem nepřijde ani večer, půjdeme ho hledat. Platí?" Dělala, že si to rozmýšlí a pak kývla.
,,Dobře."
Smutně se usmála a odešla zpátky k svojí posteli, Nico osaměl. Lehnul si do postele a zíral do stropu. Překvapilo ho jaký má hlad.

Dveře ošetřovny a Nico s nadějí vzhlédl. Když spatřil blonďaté vlasy, jeho srdce udělalo kotrmelec, ale byl to jen Jason. Ostražitým pohledem si měřil marodku, jako by odněkud měl vyskočit gigant. Pak jeho oči našly Nika a on zamířil k němu. Nikovi přejel mráz po zádech.
,,Jak to jde, člověče?"
Nico pokrčil rameny, popravdě mu bylo mizerně.
,,Dneska už můžeš odejít, ne? Nechtěl bys jít se mnou, Piper, Annabeth a Percym na pláž?"
Pláž bylo to poslední místo kam by chtěl.
,,Já nevím, slunce ani voda nejsou zrovna mí přátelé." Znělo mu to ironicky, protože se zamiloval do syna vody i slunce.
,,Kdyžtak přijď, víš, že mezi nás můžeš vždycky přijít. Jsme tví přátelé, Nico, nemusíš se bát." Měl chuť na Jasona vykřiknout, že se nebojí, ale neudělal to, nechtěl si znepřátelit dalšího poloboha.
,,Dobře, dík." Upřeně sledoval svoje nohy, neměl zrovna náladu se s někým bavit. Chtěl se schoulit do klubíčka, někde, kde bude sám a oponovat své bolesti.
,,Co se děje, Nico?"
,,Nic." Už když to vypustil z úst, litoval toho. Věděl, že teď ho Jason jen tak o samotě nenechá. Syn Jupitera se posadil vedle Nika a mlčel, pouze ho zvědavě sledoval a čekal až se rozmluví. Bylo ticho. Jason si poupravil brýle a jednou rukou objal Nika kolen ramen, přišlo mu to správné. Na utěšování lidí tu byla spíš Piper se svojí čaromluvou, pravda byla, že on vůbec nevěděl. Nico si opřel hlavu o jeho rameno a zíral do prázdna.
,,Tak co se děje?"
,,Chceš si zahrát na Amora, Jasone? Zatím ti to jde skvěle." Jason pochopil, a tak radši mlčel. Už jednou zažil Nikovo přiznání, viděl jak mu to není příjemné, jak ho to tehdy ranilo.
,,Nemusíš se toho bát, Nico. Všechno se to vyřeší." Hádův syn schoval obličej do Jasonova trička, bylo mu trapně, ale alespoň neviděl Willův ublížený výraz když blonďák vešel do ošetřovny.

A/N
Čekali jste dlouho? Omlouvám se, moc,moc, moc. Ta škola ze mě úplně vysává duši.
Bohužel vám musím oznámit, že zbývají jen dvě kapitoly do konce :(
Ale už plánuju další příběhy, tak se nemusíte bát :)
A strašně moc chci poděkovat za ta neuvěřitelná čísla, každým dnem tp roste rychleji a rychleji, budu ráda za každý vote, komentář, přidání na seznam čtení nebo doporučení 💙