• DayDreamer • ( BTS x Reader) POZASTAVENO

• 3 •

Stála jsem za manažerem Sejinem a když jsem viděla Taeho se culit na vyšší postavu na křesle, tak jsem ho zatahala za rukáv s tím, že se bojím a jsem nervózní. Jako odezvu mi věnoval úsměv a připomínku o tom, že to bude v pohodě a nemám se čeho bát. Po tomhle milém gestu jsem se zhluboka nadechla ustoupila z manažerova stínu. Opravdu jsem oproti němu byla malá. Při pohledu na všech sedm krásných bytostí se mi zamotal a hlava a já myslela, že sebou za chvíli seknu, ale probudil mě známý hlas leadera.

"Ahoj! Takže...tu máme to světélko."

Jo, asi sebou seknu.
Přikývla jsem, pousmála se a cítila, jak jsem celá zrudla. No to musel být úžasný pohled. Hned po tomhle manažer Sejin zase zavřel dveře a nechal nás o samotě. Já a sedm mých vysněných kluků a idolů v jednom pokoji. Je tohle fakt realita?

Tae s Kookiem mi mezi nimi uvolnili místo, ale i tak jsem se zeptala, jestli si můžu sednout, nacož mi jako odpověď přišlo malé zasmání a přikývnutí, a proto jsem tak udělala a zrudla ještě víc, pokud je to vůbec možné.

Po chvíli padla první otázka a to na mé jméno.
"Tak, jak se jmenuješ?"
Chvíli jsem byla ticho a skoro to vypadalo, jako bych nevěděla, jaké jméno mám. V tu chvíli jsem si měla chuť dát facku abych se konečně probudila a chovala se jako normální člověk.

"J-Já? Y/N..jsem moc ráda, že tu s vámi můžu být."
Vyhrkla jsem ze sebe jméno a ještě něco navíc, aby se potvrdilo, že dokonce umím mluvit a ne jen rudnout. Na mé jméno mi přišlo sedm pochval a já udělala to, co umím nejlépe. Po pár dalších otázkách se zeptal i leader, který měl...z nějakého důvodu promočené tričko. Ale teď není čas na takové věci myslet.

"A Y/N, těšíš se?"
Neměla jsem tušení, co odpovědět.
Na co? Místo toho, abych se zeptala, jsem nasadila nechápavý výraz.
"No..poletíš s námi! Já ti to ještě asi neřekl, co? Zítra s námi poletíš do Koreji a budeš s námi dva týdny!"
Tohle všechno ze sebe raperským tempem vyhrkl a já nechápala. Místo toho, abych byla rozrušená jsem si vzpomněla na prioritu, kterou mj stanovili rodiče, a tou je škola.
"Ale..já musím chodit do š-"
Zastavil mě. Jak Namjoonovské.
"To už jsme vymysleli taky! Omluvíme tě, neboj."
Hřejivým úsměvem se na mě usmál a já myslela, že se mezi dvoumi nejmladšími ve chvíli rozteču.
"Takže...já.." ukázala jsem na svou rudou tvář "..já s vámi budu dva týdny?!" Byla jsem zmatená a šťastná zároveň. Moc věcí na to, abych to psychicky zvládla.

"Uhm!"
Takhle odpověď od Jimina mi stačila na to, abych si zakryla obličej a začala tlumeně pištět. Po dokončení této praštěné a nejhorší reakce, kterou jsem mohla mít jsem se koukla na jejich roztomilé uculené tvářičky, které vypadaly jako to nejsladší kulaté žužu, kterého bych se dotkla a už ho nikdy nepustila. A opravdu jsem se držela, abych to neudělala.

"Takže zítra vyrážíme a sejdeme se na letišti. Letadlo odlétá v 7 hodin večer, aby nás na letišti v Koreji lidi nechali klidněji projít, protože bude asi 1 ráno. Takže si připrav kufr, batoh a nic si nezapomeň, ju?"
Já, jakožto člověk, který nikdy nikam necestoval a nikdy neletěl letadlem z toho byl upe mimo. Každopádně jsem přikývla a nemohla se dočkat.

"Dobře, pokusím se! I když se trochu bojím, protož-"
Tae mě obejmul.
"Ty jsi nikdy neletěla letadlem?! Neboj! Je to super!!!"
Celý natěšený mě uklidňoval a já byla ráda za to místečko vzadu v aréně. Andělé existují!

"Fajn, už se těšíme!"
Zaculil se Namjoon a já zase na něho.
Ale po tom, co všichni nasadili výraz, který jsem bohužel neviděla, se Namjoon zase vrátil do normálu.
To si ten koncert tak užil?

Už bylo opravdu pozdě večer, a tak jsem se rozloučila a trochu se poklonila, jak je zvykem.
"Aleeee, tohle nemusíš! Dávej na sebe pozor!"
Sluníčko Hobi se ozval, andílek.
Poděkovala jsem a ujistila ho, že domu dojedu v pořádku.

Jakmile jsem zavřela dveře, začala jsem skákat radostí a bylo mi jedno, že to je slyšet.
Z vedlejší místnosti se ozval smích a já jela domů.