Dohazovači (1D)

6.

Už mě celkem začíná bolet hlava z toho hluku zde a tak se rozhdonu jít na chvíli ven. Vylezu tedy vchodovými dveřmi ven na menší verandu či terásku a přejdu k širšímu šedému zábradlí na které si postavím svůj teprve druhý a ještě ke všemu nedopitý kelímek s alkoholem a následně se o něj sama opřu. Sice se sem zevnitř line ještě nějaká ta hudba, ale přeci jenom to není takovej mazec jako tam. To víte nejsem zrovna extra párty typ. Už jsme tady třeba tak čtyři hodiny a já už bych nejradši šla domů. Zavřu tedy oči a užívám si ten klid.

,,Co tady děláš ?" ozve se zamnou a tak opět oči otevřu a kouknu se na Liama který přejde ke mně a opře se stejně jako já.

,,Ale, už mě dost bolela hlava z toho hluku, potřebovala jsem na vzduch. Co ty ?" vysvětlím mu.

,,Vlastně taky. Nevadí mi ta hlasitá hudba,ale to že už tam jsou všichni celkem slušně napitý a překřikujou se ještě do toho. Ale koukám, že ty jsi celkm dost střízlivá, jak je to možný ?" uchechtne se.

,,Mohla bych se zeptat na to samý." pozvednu obočí.

,,Ale já se ptal první ní." pokrčí rameny.

,,Prostě nějak moc nepiju. Opila jsem se jednou a to sakra pořádně a od tý doby už ten alkohol moc nemusím. Udělala jsem i pár kravin takže tak. " uchechtnu se.

,,To chápu. Ale teď mi tak došlo, ty vlastně ani pít nemáš. Vždyť ti není osmnáct. " zasměje se i on.

,,Nepruď, už za dva týdny jo." bouchnu ho lehce do ramene.

,,Já ani moc pít nemůžu." řekne a odpoví mi tak na mou otázku.

,,Jakto ?"zeptám se nechápavě. Jeho pohled zvážní.

,,Narodil jsem se jen s jednou funkční ledvinou. Když jsem byl malej tak mi museli píchat patnáct injekcí denně až do mejch tří let, aby mě vůbec udrželi na živu. Takže mám k alkoholu celkem respekt, ale trochu si dám ne, že ne,ale musím bejt opatrnej." trochu si povzdechne a já poprvé vidím v jeho očích něco jako smutek ? Lítost ? Nějakou takovou emoci jsem u něj ještě neviděla.

,,To je mi líto. Pamatuješ si to....to jak ti píchali ty injekce ?" zeptám se opatrně.

,,Byli mi sice tři, ale na tohle jen tak nezapomenu. Navíc ani na těch pár jizev co mi potom zůstalo." vyhrne si tričko a já si všimun na boku menší jizvy. Nevím co na to říct a tak aniž bych o tom přemýšlela obmotám své ruce kolem jeho krku a obejmu ho. Nevím kde se to ve mě vzalo. Nejdříve se zdá být trochu překvapený a cítím jak stuhne,ale poté jakoby se uvolnil a obomtá své ruce kolem mého těla tisknouc si mě k sobě.

,,Opravdu mi to je moc líto." řeknu do jeho hrudi.

,,To je dobrý, už je to dlouho." řekne on nazpět do prohlubně mezi mým krkem a ramenem kde má svou hlavu. Chvíli tady jen tak stojíme než se od sebe odtáhneme.

,,Navíc to musím brát pozitivně,alespoň se teď nebojím tetování. " uchechtne se.

,,No máš jich dost, tak to je poznat, že se toho nebojíš." uchechtnu se sjíždějíc pohledem jeho potetované ruce. Víte,vlastně to na něm nevypadá zas tak špatně. Vypadá to i celkem ....sexy ?

,,Ty máš nějaký tetování ?" zeptá se.

,,Nemám, ale přemýšela jsem, že bych si jednou nechala něco malýho vytetovat. Ale chci počkat až budu vědět, že to co si chci nechat udělat má určitej smysl." vysvětlím mu.

,,To chápu, mám to stejně. Neříkám, že tedy všechy, ale třeba devadesát procent tetování mám z nějakého důvodu a s něčím souvisejí." pousměje se