Monday(ff. Avengers)

Kapitola 22

Hned po zaznění sirény jsem instinktivně vyskočila z postele. Musela jsem se dostat, co nejrychleji z ošetřovny, jelikož se po pár minutách uzamykají dveře a já si nemohu dovolit strávit celou bitvu zamčená uvnitř.

Z ruky jsem si vyndala jehlu, která vedla z kapačky rychlouzdravovací lék, nasadila si pantofle a v nemocniční košilce, která ukazovala víc než je zdrávo, jsem vyšla z pokoje.
Na chodbě byla spousta otevřených dveří, ze kterých koukali znepokojení pacienti. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat pryč z pokoje, protože jsem předpokládala, že za chvíli přijdou sestry a tohle malé dostaveníčko rozpustí.

Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím někoho z personálu a pak se rychle odebrala na veřejné toalety. Zamkla jsem za sebou dveře, jelikož až si někdo všimne, že je můj pokoj prázdný, nenechají mě se jen tak toulat po nemocnici. Koukla jsem se do zrcadla, pomalu mi začala prosakovat krev z rány skrz obvaz. Pod jedním z umyvadel jsem našla lekárničku, starý obvaz vyhodila, ránu sterilizovala a zavázala znovu.

Poplach se rozezněl už před pěti minutami, bohužel nedokážu odhadnout za jak dlouho se začnou dveře zamykat. Hlavními dveřmi jít nemohu, zamykají se jako první a navíc bych byla všem na očích, a tak musím najít nouzový východ.

Naproti dveřím od toalet se příhodně nachází požární schodiště, což mi můj únik o něco zlehčí. Nikde nikdo. Nemocniční personál už zahnal všechny zvědavce do pokojů a já můžu jen doufat, že si nevšimli, že jim jeden chybí.

Upalovala jsem po požárním schodišti směrem, kam ukazovali značky nouzového východu. Už jsem vybíhala zpoza rohu, když jsem uslyšela rychlé kroky a hlasy. Zastavila jsem a natiskla se na stěnu. Nesmí si mě všimnout, už jsem tak blízko! Byli to dva muži, členové ochranky, oba na sobě měli neprůstřelné vesty a pistole na opaskem. Natiskla jsem se ještě více do rohu, zatajila dech a snažila se být co nejnenápadnější.

Měla jsem obrovské štěstí, ve spěchu okolo mě oba proběhli, ale ani jeden si mě nevšiml. Rychle jsem odběhla za roh a konečně mohla vydechnout.
,,Neviděl si něco?" uslyšela jsem ze schodů. Dohajzlu!
,,Taky se mi zdálo, že někoho vidím" souhlasil ten druhý a dusot jejich kroků mířil opět dolů.

Na nic jsem nečekala, proběhla jsem chodbou a dveře už byly na dohled. V duchu jsem se zaradovala, vypadnu odsud dřív, než si někdo stihne uvědomit, že jsem zmizela. Vzala jsem za ně a pokusila se je otevřít, nad nimi se však rozsvítilo červené světlo. Byla jsem moc pomalá a navíc mám za zadkem dva členy ochranky. V hlavě mi to šrotovalo, ale neměla jsem čas.

Otevřela jsem první dveře, které jsem viděla a zavřela se tam. Úklidová komora, výborně. Hledala jsem něco, čím bych se mohla zbavit těch dvou chlápků, ale nic víc než kýble a mopy jsem nenašla. V tom jsem si všimla velké mříže nad mou hlavou. Správně, ventilace. Postavila jsem na polici a vyšplhala po ní nahoru, svými malými prstíky jsem odšroubovala mříž a vyhoupla se dovnitř, i když s jen jednou zdravou rukou to bylo trochu obtížnější. Mříž jsem ledabyle položila nazpět a po kolenou se plazila pryč. Nebyl to zrovna nejkomfornější způsob úprku, ale můj malý vzrůst se ukázal jako velká výhoda.

Přesně v tuhle chvíli si asi říkáte, že není úplně nejinteligentnější nápad zamykat ozdravovnu plnou lidí, když hrozí válka. Ti lidi se nemají jak dostat ven, pokud se tedy nerozhodnou lézt ventilací, ale taky to znamená, že nikdo z venčí se nedostane dovnitř. Je to hodně riskantní, hrozí i jiná nebezpečí, kdyby se někdo rozhodl vyhodit nemocnici do povětří, těm lidem určitě nepomůže být zamčení uvnitř. Zase budova plná mrzáků není pro Hydru úplně to pravé ořechového, jde jim o moc, takže s mnohem větší pravděpodobností zaútočí na velitelství nebo na sklad munice. Ten kdo to vymýšlel vlastně nebyl až tak úplně hloupý.