Monday(ff. Avengers)

Kapitola 2

K obličeji mi přiložili hadřík a já byla v tu ránu v bezvědomí.

Probudila jsem se znovu svázaná na podlaze hangáru. Ti lidi snad neumí nic jiného, než přepadávat zezadu a svazovat. A ani ne moc dobře. Tenhle uzel byl složitější, ale nezabral mi ani minutu.
Byla jsem ještě trochu malátná a rozhlížela se po hangáru. Nebyl nijak velký, ale menší letadlo by se sem vešlo. Velké pancéřové dveře. Přes ty by to ven nešlo. Tři okna, že kterých dovnitř šlo příjemné světlo. Zrovna svítalo. To znamená, že už tu jsem přes noc. Pěstouni o mě musí mít strach. Možná si myslí, že jsem znovu přespala u Annie.
Rychle jsem vymýšlela plán útěku. Okna vysoko. Dva východy, ale oba jsou na čip. Tudy cesta taky nevede.
Zámek dveří zabzučel a ze dveří vyběhla dívka. Jen jsem stála a koukala na ní. Na chvíli mě napadlo, že mě odsud chce odvést zpět domu. Do té doby, než jsem neschytala první kopanec. Ani jsem se stihla vzpamatovat a přiletěl další z druhé strany. Když jsem uviděla, že mi chce dát pěstí, rychle jsem se skrčila a podkosila jí nohy. Chtěla jsem se dát na útěk, dívka mě popadla za nohu a já jsem spadla vedle ní. Teď měla zavrch ona. Schytala jsem dvě rány, ale podařilo se mi obě oplatit. Přetočila jsem se tak, že jsem seděla já na ní a jedním šikovným chvatem jsem jí uvedla do nejméně tříhodinového spánku.
Byla jsem celá vyklepaná. Tohle jsme se učili na sebeobraně, ovšem nikdy jsem neměla možnost to na někom vyzkoušet, pokud se nepočítá figurína. Co to je za šílence? To mě jsem přivezli jen, abych se se tu poprala s nějakou holkou? Rychle jsem byla vyvedena z omylu, když na mě z druhých dveří vyběhl muž s nožem. Co muž? Spíše kluk. Mohlo mu být, co mně. Možná o rok starší.
Teď už jsem nečekala na první kopanec. Po chvíli se mi podařilo ho odzbrojit a vedli jsme pěstní souboj. Držela jsem se dlouho, ale přece jen on byl o hlavu větší, jak já. Po jednom výborně mířeném pěstí jsem spadla na zem.
,,Co jsi zač?" zeptala jsem se
Jen na mě tupě zíral. Dobře, tak takhle to nepůjde. I když...
,,Co je tohle za místo? To si prostě jen tak vytipujete holky, co jdou v podvečer domu a unesete je, aby tu čelily nějakým šílencům, co se je pokouší zabít?" koukala jsem mu přímo do očí a ani na sekundu jsem neuhla pohledem. Pomalu jsem posouvala ruku k noži o který jsem před několika minutami připravila svého protivníka. Než si toho stačit všimnout, podkosila jsem mu nohy a on se rozplácl vedle mě. Rychle jsem si na něj sedla tak, že nemohl pohnout jedinou končetinou. Přiložila jsem mu nůž ke krku, ale to bylo vše. Neměla jsem odvahu, abych ho bodla ani řízla a určitě ne na to, abych mu podřízla krk.
,,Jseš dobrá, ale na to nemáš" promluvil konečně můj soupeř.
,,To máš pravdu" přiznala jsem se a použila na něj stejný chvat, jako na předešlého protivníka.
Přemýšlej, Monday! Co teď? Jak se odsud dostat? Moment. Musí mít čipy na odemčení dveří, jinak by se sem nedostali.
Má úvaha byla správná.

Popadla jsem čip a utíkala k nejbližším dveřím. Dveře mě pustili a utíkala chodbou až na její konec. Na konci na mě čekalo překvapení. Dva muži. Jeden celý v černém s páskou přes oko a s nejlepším poker facem, který jsem kdy viděla. To si tu hraje na Piráty z Karibiku? Druhý byl docela obyčejný chlap středního věku. Hned, co jsem je spatřila, otočila jsem se chtěla se dát na útěk. Pozdě. Za mnou stáli další dva muži v černých oblecích.
,,To jste snad ninjové?" vykřikla jsem. protože už mi opravdu docházeli nervy. Teď bych se radši hádala se svými pěstouny. Ti se mě aspoň nepokouší zabít.
,,Ninjové? Možná. Ale spíše preferujeme označení agenti" odpověděl mi chlápek vedle "Jacka Sparrowa". Obočí jsem nadzvedla skoro až k vlasům a hodila jsem na ně pohled typu "teď nevím, kdo z nás dvou se zbláznil". ,,Agenti S.H.I.E.L.D.u, abychom byli přesní" pokračoval.
,,Co je to S.H.I.E.L.D?".
,,Strategicko-humanitární intervenční elitní logistická divize" řekl pirát.
,,Strategicko-humanoidní, cože?".
,,Strategicko-humanitární..".
,,To je jedno" přerušila jsem ho.
,,Znáš Avengers?" přikývla. Taky kdo ne, že jo? Teď jsou v televizi každou chvíli.
,,Takže Avengers pracují pod S.H.I.E.L.D.em?"
,,No, dalo by se...".
,,Jen chci vědět, co s tím SAKRA mám společného a proč tu jsem?!".
,,Pojďte s námi do kanceláře" vyzvali mě.

,,Mé jméno je Nicholas Fury. Jsem ředitelem S.H.I.E.L.D.u." představil se pirát "a tohle je agent Phil Coulson". Podali jsme si ruce.
,,Já jsem...".
,,Monday Spacerová".
Jak zná mé jméno? Tihle lidi jsou už tak dost divní, neumí číst myšlenky ne? Ve zprávách jsem slyšela o chlápkovi, který se umí měnit na velkou zelenou obludu, takže by to nebylo o nic míň možné. Nic jsem neřekla, jen jsem podezřívavě přikývla.
,,Posaď se" řekl a ukázal na židli. ,,Asi by tě zajímalo, jak tě známe, a co tu děláš?" řekl Fury
,,To jste uhádl" souhlasila jsem. Pořád jsem byla značně podrážděná.
,,Tohle bylo, řekněme, přijímací řízení" vysvětloval.
,,Nepamatuju si, že bych se někam hlásila" řekla jsem ironicky.
,,Taky že ne".
,,Takže vy si myslíte, že můžete rozhodovat za ostatní, jestli se chtějí nechat zlikvidovat nějakými šílenými agenty".
,,Agenty v zácviku. A nezabili by tě. Možná by ti ublížili, hodně, ale nezabili". Jen jsem na něj zírala. Pořád si neumím vysvětlit tu drzost mě unést a poslat na mě párek agentů.
,,Sledujeme tě už dlouho, Monday" můj výraz přešel z naštvaného do vyděšeného. ,,Věděli jsme, že je porazíš. Černý pásek ve třech bojových sportech, lekce sebeobrany. A víme toho o tobě mnohem více.." začal vyjmenovávat všechny mé schopnosti a vlastnosti. ,,Taky víme, že žiješ s pěstouny. Rachel a Jack Cooperovi". Znovu jsem přikývla.
,,Abych ti objasnil, proč tu teda jsi. Každý rok vybereme několik lidí, kterým dáme možnost připojit se k S.H.I.E.L.D.u a stát se agentem".
,,Myslíte, že se nechám jen tak naverbovat, když jste mě unesli. Pěstouni se zblázní strachy, až zjistí, že jsem dnes nebyla ve škole! Nemohli jste prostě jen tak zazvonit u nás doma a zeptat se mě?!" zuřila jsem.
,,To není náš styl" ozval se Coulson. Ten svůj styl si můžou strčit, třeba za klobouk.
,,Máme způsob, jak tě přesvědčit" řekl Fury. ,,Tvoji rodiče". Zbystřila jsem.
,,Poslouchám".