Monday(ff. Avengers)

Kapitola 4

,,Já už nemůžu, Bucky!". Nutil mě dělat už stý klik.
,,Když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě třikrát tolik!". Blbost! To nedává smysl!
,,To se.. ti lehce..řekne" funěla jsem jsem.
Jsem tu teprve týden a Bucky už mi dává pořádně zabrat.
Každý den: sebeobrana, střelba, boj z blízka...už je toho moc. Jsem vyčerpaná, jak fyzicky, tak psychicky. Byla jsem zvyklá cvičit, ale ne tak intenzivně, ani tak často. Na sobě mám více modřin, než za celý svůj život. Taky jsem skoro každý den na ošetřovně, kvůli stehům v noze. Praskly mi už třikrát.
Nemám na nic čas. Už jsem dlouho netancovala, ani nehrála na klavír. Jediné pozitivní je, že jsme si se Sarah dokonale sedly. Ona je skvělá a moc mi pomáhá, ale stejně..
Jsem ráda, že tu nebudu až do konce studia. Najdu rodiče a odejdu. Zpátky do normálního středoškolského života. Proboha, teď bych se měla být na párty s kamarády, nebo brečet kvůli klukovi, co mi zlomil srdce..jako normální holky mého věku a ne se stresovat, jakou rukou mám vyrazit útočníkovi zbraň, či jak šetřit náboje při střelbě.
Myšlenka na rodiče mě žene vpřed..
,,Sklapovačky!" poručil Bucky a tím mě vyrušil z myšlenek.
,,Co?".
,,Sklapovačky. Rychle".
Zvedla jsem se a začala jsem.

,,Dnes si zmatenější než obvykle, Monday".
,,Nejsem". Lež. ,,Jsem tu nová, nemůžeš počítat s tím, že budu vše umět, že vydržím dělat kliky hodinu v kuse. Nejsem stroj, jsem jen člověk". Osočila jsem se. Pohled mi spočinul znovu na jeho kovové ruce. Všiml si toho, ale neřekl nic. Zajímal by mě jeho příběh.
,,Pro dnešek končíme, čekám že zítra budeš lepší".
,,Zítra? Vždyť bude sobota".
Bez odpovědi odešel.
Dobře. Chápu, že je naštvaný. Ano, můžu za to. Nesnažila jsem se, ani se nechovala hezky, ale jak jsem řekla nejsem stroj. Ani z části.
Přesně v tuhle chvíli jsem ráda, že máme jeden týden tréninky a druhý školu. Jinak bych to pravděpodobně vzdala.

Přišla jsem na pokoj, Sarah tam ještě nebyla. Svlékla jsem ze sebe všechno oblečení a vlezla do sprchy. Horká voda mi stékala po celém těle. Začala jsem zpívat moji oblíbenou píseň, Unsteady od X Ambassadors. Z euforie mě vyrušilo klepání.
,,Chviličku" zakřičela jsem. Myslela jsem, že je to Sarah, která chce uvolnit koupelnu.
Omotala jsem okolo sebe ručník a otevřela dveře.
Nebyla to Sarah
,,Bucky?!" lekla jsem se. Skoro jsem mu přibouchla dveře před nosem. Vsadím se, že jsem byla rudá jako rajče. ,,Co potřebuješ?".
,,Tohle sis nechala na tréninku" podal mi flašku na pití. Z tělocvičny jsem dnes vyletěla, jako kulový blesk, nedivím se, že jsem ji tam nechala.
Bucky se otočil k odchodu.
,,Promiň" omluvila jsem se.
,,Za co?" divil se.
,,Za dnešek. Chovala jsem se příšerně..".
,,Omluva se přijímá" usmál se. Já mu úsměv opětovala.
,,Mimochodem, hezky zpíváš" řekl a odešel.

Už asi hodinu se převaluji v posteli a ne, a ne usnout. Hlavou mi bleskl nápad. Opatrně jsme vstala z postele, převlékla se do trička a legín a neslyšně odešla z pokoje. Měla jsem namířeno do malé tělocvičny, kterou díky bohu nechávají odemčenou.
Procvičila jsem se, poté pustila písničky a začala tančit. Nejdříve pár výskoku, otoček, piruet, a pak už to šlo samo. Nechávala jsem se unášet hudbou. Každé slovo písně jsem prociťovala a vyjadřovala tanečními pohyby. Jedna z věcí, která mi chyběla.
Tančila jsem dokud mi nohy stačily. Aspoň na chvíli jsem si připadala šťastná, skoro až volná. Jako bych létala a všechny starosti nechala na zemi.
Po několika minutách jsem si všimla, že se na mě někdo dívá. Rusovlasá žena. Lekla jsem se.
,,Omlouvám se, nemohla jsem usnout a jen jsem.." nestačila jsem doříct větu.
,,To je v pohodě". Spadl mi kámen ze srdce. ,,Nemohu se připojit?" zeptala se.
,,Samozřejmě" usmála jsem se. ,,Jmenuji se Monday Spacerová" natáhla jsem k ní ruku.
,,Natasha Romanovová...znáš Labutí jezero?". Přikývla jsem.
Tancovali jsme dlouho, možná i hodiny.
,,Už je čas jít. Zítra máš trénink, ne?".
Znovu jsem přikývla.
,,Děkuju za tanec" zavolala jsem za ní.
,,Já děkuju tobě".