Monday(ff. Avengers)

Kapitola 14

Debata probíhající v zasedačce byla tak hlasitá, že jí každý mohl slyšet už u vchodu.

,,Co se tam stalo?" křičel rozzuřený Bucky.

,,Nevím, prostě jsme s nimi ztratili kontakt" bránil se Clint. ,,Museli jsme je tam nechat a pokračovat v misi dál".

,,Věděli jste, kam mají namířeno, nemohli jste je tam jít hledat?" ptal se dál.

,,Nemohli jsme, jinak bychom vylétli do vzduchu se základnou všichni".

,,Bucky, nám je to také líto. Oba to byli mládí nadějní agenti, ale takovéhle operace si žádají oběti" uklidňoval ho Steve, ale z jeho hlasu bylo slyšel rozrušení. Až teď mi došlo, že jim o nás ještě nikdo neřekl.

,,Nechápu, proč jste tam Monday vůbec brali.." pokračoval dál Bucky.

,,Je to agentka, Barnesi. Jednou či později by musela jít do terénu, ať se ti to líbí nebo ne" řekla Natasha.

,,Je to tvoje chyba, Clinte. Neměl si je pouštět samotné!" bouchnul pěstmi do stolu.

,,Kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsme neměli čas?!".

Povdechla jsem si a ucítila něčí ruku na zádech, otočila jsem se a Tayler se na mě povzbudivě usmál.
Už mi bylo nepříjemné poslouchat za dveřmi hádku, jejíž hlavním předmětem jsem byla já, a tak jsem zaklepala a pomalu jsme oba vstoupili dovnitř.

,,Monday?". Bucky se na mě díval jako na ducha. Jeho obličej začal přecházet z naštvaného po překvapený, až k širokému úsměvu. ,,Co tu děláš?".

,,Jestli chceš, můžu klidně znovu odejít" zažertovala jsem na odlehčení atmosféry, která se, mimochodem, dala krájet.

,,Ne..já jen..my všichni jsme mysleli, že jsi..jste mrtví". Vyskočil ze židle a pevně mě objal. Poté rychle objal i Taye.

,,Jak jste se dokázali dostat ze základny?" zajímal se Steve.

,,To je na dlouhé vyprávění" odpověděla jsem a podívala se na Taylera, ten pouze nervózně přikývl.

,,Času máme dost" řekla Natasha a pobídla nás, ať si přisedneme a spustíme.

Když jsme dokončili vyprávění, všichni na nás udiveně koukali. Nechápali, jak jsme to mohli přežít, to ani my ne. Všichni jsme jen věděli, že jsme museli mít obrovské štěstí.

*

Padla jsem na postel a konečně, za posledních 20 hodin, pořádně vydechla. Byla jsem tak vyřízená, že bych bývala usla i ve stoje. Byly už dvě hodiny ráno, a tak jsem jen našla nějaké tričko na spaní a bez osprchování šla spát.

Paprsky slunce tančící na mé tváři mě propraly z bezesného spánku. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se ven z velkého okna táhnoucího se přes jednu celou stěnu. Venku bylo nádherně a i když byla teprve půlka února, všechen sníh už byl pryč a místo něj začala rašit zelená tráva. Podívala jsem se na hodiny. 10:47. Počítám, že trénink už nestihnu.

Z postele jsem se odebrala rovnou do sprchy. Užívala jsem si, jak ze mě horká voda smývá všechnu špínu a pot a s nimi i stres, kterého jsem se poslední dobou nemohla zbavit.

Vylezla jsem a omotaná v ručníku s turbanem na hlavě se uvelebila na sedačku a zapla televizi. Zrovna dávaly odpolední zprávy, ve kterých nebylo nic kromě pár chlapíku hádajících se o úplných prkotinách, místo toho aby řešili seriózní věci.

Po pár minutách mě to přestalo bavit, a tak jsem se oblékla do černých legín a volného trička, vyfénovala si hlavu a vydala se na oběd.