Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/27.- Ruiny/

,,Už mi někdo poví, kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se celá udýchaná a upocená. I když se zde v lese nacházely stromy, stejně si ten vlezlý pot nedal pokoj. Dostával se všude. Do záhybů mezi prsty, v podpaží, na čele, prostě všude.

,,Uvidíte," řekl tišeji Markus.

Urazili jsme jen krátkou cestu od chaloupky, ale mě to připadalo, jako kdyby jsme šli celou věčnost. A ne? Od chaloupky jsme stále kráčeli lesem, pořád směřovali do kopce a mě se zdálo, že ten kopec byl snad nekonečný.

Zanedlouho jsem spatřila rovinu, na které se různě klikatily listnaté stromy a mezi nimi keře, na nichž rostly jakési červené bobule. Jeden z nich rostl přímo přede mnou a jelikož jsem padala hlady, sáhla jsem po té bobuli, abych si jednu utrhla, když v tom mě přerušila Ellen.

,,Být tebou bych je nejedla, jsou jedovaté," usmála se a já stáhla svou dlaň zpět do vodorovné polohy podél těla.

,,A hele, jsme tu," zajásal spokojeně Markus a pohlédl zamyšleně před sebe.

Před námi se nacházel palouček, na kterém se do kruhu stáčelo několik mohutných balvanů, jenž se od širokého základu zaoblely do ostré špičky na jejich konci. Napočítala jsem jich asi deset. Vpravo od kruhového monumentu byl větší travnatý plac.

,,Tady se na noc utáboříme!" zavelel Mark a všichni si zde odložili své věci. Poté započalo vybalování, příprava stanů na nocování a tak podobně. Po chvilce trápení se stany jsme si všichni sedli někam do kouta a tiše přemýšleli. Z usilovného přemýšlení mě náhle vyrušila Ellen.

,,Pojď se mnou, něco ti ukážu," usmála se, natáhla ke mě dlaň, kterou jsem sevřela a pomohla mi vstát.

,,Děkuji," knikla jsem potichu.

,,A kam máš namířeno?" optala jsem se Ellen s nejistotou.

,,Uvidíš," usmála se a my se poté  vydaly kamsi do lesa. Ellen šla přede mnou a já se v pozadí v tichu rozhlížela kolem sebe a nad sebe. Stromy tady byly opravdu zvláštní. Měly silné kmeny, které se táhly až k nebesům a jejich zakončení tvořily vzájemně se do sebe zaplétající větve.
Ticho zde panovalo takové, že jsme slyšely jen zpěv ptáků a šum vody z nedalekého potoka, jenž se klikatil lesem. Bylo to tu opravdu krásné, ještě nikdy jsem tady nebyla. Dorazily jsme až na místo, kde se nacházely pomalu se rozpadající ruiny toho, co tu bývalo kdysi.

,,Jsme tu," usmála se Ellen a já ji tiše následovala.

Vstoupily jsme před dva kamenné sloupy, které kdysi připomínaly vchod. Žulové schody byly vlivem přírody rozpraskané a v některých místech si cestu ven razil plevel. Před námi se naskytl pohled na něco, co dříve bývalo jakýmsi sálem. Žulová podlaha se táhla až na druhý konec místnosti, kde se nacházel taktéž žulový vysoký a široký stůl celý z kamene a hned za ním čtyři kamenné trůny. Zeď za nimi byla zcela nedotknutelná a já si posléze všimla čehosi zvláštního. Nad trůny se ve zdi nalézaly dokonale vryté, za sebou jdoucí fáze měsíce, pod kterými byly vryty jakési symboly. Na obou stranách byly ještě zbytky zdí, ze kterých trčelo několik nepochybně menších stromků, jenž si razily cestu za slunečním svitem.

Ellen stála někde v pozadí a já si to potichu mířila ke kamennému stolu, před kterým se nacházely dva menší schůdky, jenž jsem bez obtíží vyšla.

Povšimla jsem si, že fáze měsíce, které zde byly popsané, byly v latině. Doteď jsem nevěděla, že "Luna" znamená latinsky měsíc.

Ladně jsem natahovala svou dlaň, abych se stolu mohla dotknout. Dlaň jsem zlomek sekundy měla položenou na stole a celým mým tělem projela zvláštní energie. Cuknutím jsem dlaň stáhla zpátky a otočila se na Ellen, která mě celou dobu pozorovala.

,,Proč jsi mě sem vlastně přivedla?" zeptala jsem se nechápavě a přitom se rozhlížela kolem.

,,Tohle je trůnní sál, kdysi dávno tu zasedala Rada čtyř, tady trápení s Celest započalo," jen, co mi odpověděla, sklopila svůj pohled k zemi. Absolutně jsem netušila, jak ji na to odpovědět.

,,Chápu, že tě to všechno zaskočilo, proto jsem tě sem vzala, aby jsi pochopila, aby jsme my pochopili," usmála se Ellen a já jsem tiše povzdechla. Místo své odpovědi jsem odvrátila pohled k nebi, pak zpět a potichu se nadechla.

,,Chce to všechno čas," pokračovala i nadále Ellen.

,,Já vím," špitla jsem potichu a udělala pár kroků vpřed.

,,A ty fáze Měsíce, co to vlastně znamená?" optala jsem se Ellen a pohlédla na zeď za mnou, kde se nacházely ony vryté fáze měsíce.

,,To jo. To víš.. každý ten rod měl něco, co uctíval a k čemu se často vracel. My měli měsíc. Podle něj jsme se orientovali, řešili situace a tak podobně," vysvětlila mi spěšně Ellen a já na znamení souhlasu pokývla hlavou.

,,Aha, takže to byl něco jako váš bůh, kterého jste uctívali?" pokračovala jsem dál v mých otázkách a poškrábala se na temeni.

,,Ano, vlastně ano," usmála se Ellen.

,,Tak to potom chápu," opětovala jsem ji úsměv a my se pomalu vydaly zpět za klukama, když v tom si Ellen na zdi po levé straně všimla něčeho, co ji vyděsilo.

,,Aaa Ježíši, která zrůda?!!" vyjekla tmavovláska a já se nechápavě podívala směrem, kterým byla otočena a hrůzou strnula. Na zdi byla totiž vyobrazená svastika v podobě hákového kříže.

,,Počkej," řekla jsem a přišla blíže ke zdi.

Prsty jsem se lehce dotkla té svastiky, jež byla na zdi vyobrazena bílou olejovou barvou. Pod ní se ještě nacházel napsaný rok devatenácetčtyřicetdva.

,,Je to olejovka," pronesla jsem zamyšleně a dlaň stáhla zpátky.

,,To nacisti," vyžvejkla Ellen nenávistně z hrůzou v očích.

,,Ty zrůdy nám znesvětili naše posvátné místo!" vykřikla dívka, zatímco její tvář nabírala rudou barvu. Rudou barvu plnou vzteku.

,,Ummm.. je to dost možné," řekla jsem a nasucho polkla.

,,Tak pojď," špitla jsem tišeji, poklepala ji na rameno a vydaly se zpět do tábora ke klukům.

Pohled Ellen

To, co jsem před malou chvíli viděla mě zarmoutilo a zároveň znechutilo. Od doby, co jsme kdysi byly vyhnáni z Cetvin, se tu plno věcí změnilo.

Narazili jsme na vchodové sloupy a já si vzpomněla na ta ozubená kolečka. Pohlédla jsem na sloup a zpět na Janu, která již byla o kus napřed a kochala se zdejší krajinou. Potichu jsem se usmála a z kapsy vytáhla ozubená kolečka, jenž jsem dostala od Elisabeth.

Několikrát jsem obešla sloup, abych našla klíč k něčemu, co by nám mělo údajně pomoct, ale nic. Obešla jsem ještě druhý sloup, kde také nic nebylo, a tak jsem se vrátila ke sloupu prvnímu.

,,Sakra kde to je," zaklela jsem tak, aby mě neslyšela Jana, která dál hleděla do krajiny před ní.

,,A hele," hledala jsem klíč a přitom stačilo pouze vztyčit hlavu vzhůru.

Kolečka, jenž jsem svírala v dlani, jsem opatrně zasunula do klíče, který po chvíli zezlátl. Ještě jsem pohlédla na sloup a pomalu se vydala zpět za Janou.

______________________________________

Hey guiz.❤️
Vím, že první dvacítka byla únavná, ale věci se začnou dít teprve tady 👍✔❤

Potěšilo mě těch 420 očiček❤divím se, že je tu někdo, kdo má rád fantasy. Nicméně byla bych ráda za jakýkoli komentář či hlasování.

S pozdravem Stephanye.❤❤🌸

Tak zase někdy. Papa🌸