Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/25.- Fantasy les/

Po tom, co se přihodilo, nastalo opět ticho. Nikdo ani nehlesl, jen jsme se na sebe mlčky nechápavě, leč vystrašeně dívali. Zvenčí byl slyšet jen zpěv ptáků, cvrčci z louky a šumění listí, ze kterými si hrál teplý letní vánek.

Ačkoli v téhle situaci byly potřebné komentáře nebo reakce na událost, nikdo z nás si netroufl zareagovat. Ve vzduchu vládlo napětí a strach z toho, co následovalo poté. I na mém těle se to projevovalo. Po incidentu se mi zimou zježily všechny chlupy na těle.

Zmateně jsem pohlédla na kluky. Markus se tvářil, že by chtěl jakkoli zareagovat, jenže jeho mysl mu to nedovolila a ti zbylí dva vejrali někam do prázdna.

Napadla mě jedna skvělá věc, vhodná k této situaci.
Dědeček hříbeček přeci.

Jenže má neodbytná mysl mě utvrzovala v tom, že nic takového, jako bájné postavy přeci neexistují. Byla jsem do dnešních dnů tolik zaslepená realitou, že mi to má mysl nechtěla dát najevo, či alespoň naznačit.

Ellen mi pohlédla do očí a zdálo se, že myslela na totéž. Po momentě si tedy odkašlala, aby na sebe přitáhla svou pozornost a všechny probodla pohledem typu: ,,Zní to uhozeně, ale musím to říct."

,,Možná vím, kdo by nám mohl alespoň částečně pomoci. Žije asi jeden den cesty odsud. Je začátek nového měsíce a jeho srpek je dost úzký na to, aby se s tím dalo něco udělat," odkašlala si Ellen a my všichni ji konečně věnovali pozornost, po které od kašle tolik toužila.

,,To možná ano, ale je začátek nového měsíce a kdo ví, jestli bude vůbec doma. Kromě toho, kouzla jsou nejvíce silná za úplňku a ten bude co nevidět, proto musíme jednat," probral se po chvilce Markus z jeho myšlenkové narkózy.

Pohlédla jsem na bráchu, který v sobě držel dušený smích. On byl jeden z těch, kteří na fantasy svět nevěřili a tak se to tedy stalo. Všechno, co v sobě držel, vyprskl ven a chytl šílený záchvat smíchu. Avšak nám ostatním to moc k smíchu nepřišlo, a tak jsme ho jen nechápavě sledovali.

,,Tak to je skvělý nápad!" zajásal po chvilce Mark, jenž za celou dobu konverzace neřekl ani slovo.

,,No jooo, jenže jestli ho máme stihnout, měli by jsme co nejdříve vyrazit," konstatoval Markus, který se po momentě podrbal na temeni.

,,Jsem si jistá, že nám poradí, co s tím vším máme dělat," hlesla jsem po chvilce při všech těch vzpomínkách na mé noční můry. Po momentě jsem se ohlédla za sebe a spatřila, jak slunce pomalu zapadalo za jeho obzor.

,,Slunce už skoro zapadá," objasnila jsem zatím docela podstatnou věc.

,,Tak vyrazíme zítra, za rozbřesku. Přeci jen, je to cesta na celý den a já bych se chtěl ještě někde zastavit," navrhl nám Markus a pohlédl na Ellen, která mlčky kývla hlavou na souhlas.

,,A proč nevyrazíme hned?" vypadlo náhle z mého bratra a já na něj jen okatě pohlédla. Markus, Mark a Ellen si současně vyměnili vyděšené pohledy.

,,No. Proč?" naléhal dál na trojici můj bratr.

,,Vlci," špitl Mark se sklopenou hlavou.

,,Ale vždyť tu žádní vlci už nejsou? Nebo ano? Myslela jsem, že už jsou dávno pryč," ohradila jsem se nad Markovou odpovědí.

,,Inu, právě naopak," vzdychla Ellen, zatímco se jí ve tváři znovu objevil její typický kyselý výraz. Chtěla jsem cokoli říct, ale po téhle odpovědi to zkrátka nešlo.

,,Proto musíme za úsvitu," podotkla dívenka po chvilce mlčení.

Tak teď tomu tedy vážně nerozumím. Jaké elementy, jaká Celest, která historie? Zkrátka jsem netušila, co se to tady dělo. Proč ty sny a černé vidiny, které se mi stále míhají v mysli? Dá se na to snadno odpovědět. Tady se prostě pojí realita, bájný fantasy svět a minulost zaniklé vesnice. Jen já tomu nerozuměla. Přeci jen jsem pocházela z města. Nikdy jsem na venkově nebyla. Bylo to všechno tak zvláštní.