Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/24.- První problémy/

Uplynulo několik dní a já se konečně  mohla postavit na obě nohy. Rána na temeni postupně zmizela. Jako vzpomínka mi po ní zbyla jen menší jizva a já se tak díky brzkému uzdravení mohla těšit na další strávené letní dny.

Z toho šoku, kdy jsem si nemohla pomalu vzpomenout na to, jak se jmenuji, jsem se vzpamatovala, a tak se vše postupně vrátilo do starých kolejí.

Zrovna jsem potichu našlapovala do kuchyně, když v tom mě ve dveřích zastavila má matka. Celou si mě prohlédla až se pohledem zasekla na mé zotavené nože, na které po poranění zbyla jen jizva, jež postupně srůstala.

,,Tak co noha? Už je to lepší? A hlava? Bolí tě pořád?" optala se se strachem má matka a konečně mi pohlédla do očí.

,,No... je to už daleko lepší. Hlava je v pohodě, jen ta jizva na levé holeni," ošila jsem se s mírnou nejistotou. Upřímně mě noha už tolik nebolela, jen ta jizva, která mi postupně srůstala. Prošla jsem kuchyní do jídelny, kde jsem si opatrně sedla ke stolu k mému bráchovi.

,,Co se ti vlastně stalo?" zeptal se mě po chvíli můj bratr, zatímco z misky spokojeně ujídal kukuřičné lupínky s mlékem.

,,Nic vážného, jen jsem si do krve sedřela nohu, praštila se do hlavy a,"

,,A co?" než jsem stačila dokončit větu, skočil mi do řeči. Byla to jeho věčná specialita, skákat druhým lidem do řeči.

,,A myslím, že by jsme si to měli nechat na jindy," vyřkla jsem z úsměvem a poté se zakousla do chleba s ovocnou marmeládou. Michael si pro sebe něco zamrmlal a dál se věnoval své snídani.

Ihned po tom, co jsem dojela, jsem odešla do svého pokoje. Chvíli jsem se jen tak válela v knížkách a různých časopisech pro mládež, když v tom mezi dveře vtrhl rozjařený Michal.

,,Pojď, půjdeme ven!" vlítl mi bratr do pokoje a ty tři slova křikl tak, až jsem se lekla a nadskočila.

,,Příště zaklep než vejdeš," utrousila jsem ze smíchem a pouklízela si knihy a časopisy, které jsem dala na noční stolek vedle mé postele, když v tom jsem něco třpitivého shodila na zem. Sehla jsem se pro dračí oko a dala jej do kapsy tak, aby ho neviděl Michael. Bleskurychle jsem se oblékla a oba vyrazili na návštěvu do Cetvin.

*

Dorazili jsme před rotu a svá kola opřeli o oplískanou omítku. Dneska jsme zadní cestu vynechali, chtěla jsem se trochu projet.

Tiše jsme našlapovali chodbou, až jsme dorazili k zadnímu východu, za kterým jsem zaslechla zvláštní hlasité funění.

,,No čááu, už jsme mysleli, že nedorazíte!" vypískl na nás s radostí onen klučina. Polekala jsem se tak, až jsem nadskočila a bratr zakopl o spodní futro u dveří. Než došlo na pohled, zjistila jsem, že to nemohl být nikdo jiný než náš drahý Markus.

,,Markusi, ty mi tu jednou přivodíš infarkt," zazubila jsem se a po chvilce se smál také Markus.

,,Bacha, aby sis tu nezlámal obě nohy," zasmál se hoch a vzhlédl k bráchovi, který se pomalu postavil na své. Já se opětovně začala hlasitě smát.

,,Vy jste všichni dneska nějak děsně vtipní," jen, co nám Michael odpověděl, hodil po nás otrávený pohled.

,,Tak se pojďte posadit mezi nás," mával nám Mark z lavičky pod keřem. Mark tam sedával celkem často, tvrdil mi, že tam měl příjemný stín a že by byl nerad, kdyby se měl usmažit na slunci, kde obvykle sedávala jejich sestra.

Brácha si sedl mezi kluky a já na lavičku k Ellen, nad kterou visel Celestin obraz.

Na chvíli zavládlo ticho. Všichni jsme si mezi sebou vyměňovali pohledy než Ellen zavedla nějakou smysluplnou konverzaci.

,,No.. já jen.. co se ti vlastně přihodilo, když jsme tě našli dole v té chodbě?" odkašlala si mezitím dívenka a pohlédla mi do očí.

Na chvíli jsem zaváhala. Mám ji říct o té tapisérii nebo nemám?

Zmateně jsem se rozhlížela kolem ve snaze vyhnout se všem těm zvídavým pohledům.

,,Noo, jestli nechceš, nemusíš nám to říkat, my to pochopíme," pronesl Mark chápavě.

Tak dobře, řeknu jim to.

,,Byla jsem na procházce se psem, který mi utekl. Hledala jsem jej všude možně, jenže pak přelezl dráty nahoře u krav a mazal dál s větrem o závod. Viděla jsem ho, jak vběhl do lesa. Byla jsem v koncích, protože jsem se bála, aby se neztratil nebo nedejbože, aby se mu něco zlého nestalo. Tak jsem podlezla ohradník a běžela za ním. Nebylo po něm vidu ani slechu, takže jsem utíkala dál k jedné ruině, o kterou jsem si vyvrkla kotník. Dál jsem pajdala, protože mě to hrozně bolelo. Objevila jsem po chvíli vchod do chodby a najednou uslyšela našeho Bena, jenže jak se zem svahovala čím dál tím víc dolů, zakopla jsem a po pádu dolů si sedřela i holeň. Ten pes neustále štěkal, tak jsem se vydala za jeho hlasem až jsem se ocitla v místnosti. Rozhlížela jsem se kolem, když v tom Ben vzal do tlamy kus provazu, jenž jsem vzala a opatrně zatáhla. Ze zdi a stropu se na zem svalila rudá plachta, pod kterou byla tapiserie," vydala jsem ze sebe na jeden nádech, zatímco jsem svěsila hlavu k zemi, abych se tak vyhnula jejich typickým zvídavým výrazům.

,,Co jsi na té tapisérii viděla?" zeptala se mě opatrně Ellen.

,,Vlastně. Byl to rodokmen. Byli na něm vyobrazeni všichni Cetvinský, včetně vás. Měli jste tam matku, otce a byla tam i Celest. Chvíli jsem se na to dívala. Vyděsilo mě to, zamotala se mi hlava a silně jsem se o cihlu udeřila do temene hlavy. Byla to tak silná rána, že jsem na chvíli ztratila vědomí. V mém podvědomí jsem se ocitla tady, ale v minulosti. Všechno to tu bylo jiné i lidé, kteří tu kdysi žili, byli jiní," z mého vyprávění jsem si uvědomila, že jsem měla celou dobu zrak přišpendlený k zemi. Vzhlédla jsem vzhůru a viděla jejich zvědavé pohledy, které se mísily spolu se strachem.

Ups, Asi jsem jim to neměla říkat,
pomyslela jsem si po chvilce.

,,Panebože," vydechla po momentě Ellen.

,,Co se stalo pak?" naléhala na mě neustále ta tmavovlasá dívenka.

,,Potkala jsem tam Iris," knikla jsem potichu se sklopenou hlavou.

,,Do háje," zaklel po momentě Markus a po sekundě nastala dlouhá odmlka.

,,Tak tady končí veškerá sranda," Ellen náhle přerušila ticho a všichni po ní vrhli nechápavé pohledy včetně bratra, který si na zemi pohrával s kusem ohořelého dřeva.

Vytáhla jsem z kapsy dračí oko, které mi po chvíli dívenka vyškubla z ruky. Oko lehce svírala mezi spáry. Vlivem letního vánku se talisman zlehka pohupoval mezi jejími prsty ze strany na stranu.

,,Vidíte bando! Tímhle to všechno začalo! Nebýt tohohle, byl by pokoj a ona by tu byla dneska s námi!" zařvala tak hlasitě, až všichni chlapci nadskočili.

,,Jo, to víme, ale co chceš proboha dělat?" vložil se do řeči také Markus, který od našeho přivítání neřekl téměř ani slovo.

,,Musíme něco vymyslet, nedovolím, aby zničila ze dne na den i nás! Nás všechny!" vypískla Ellen se strachem v očích, zatímco ji chlapci dali za pravdu tichým pokývnutím hlavy.

S Ellen jsme dál zkoumaly onen talisman, který zapříčinil Celestino prokletí, když v tom jsem si povšimla, jak z něj vycházelo cosi temného. Ellen mezitím od Dračího oka zrudla dlaň, ve které onen náhrdelník držela.

,,Jau! Děsně to pálí!" vyřkla Ellen a oko hodila na zem. Všichni jsme se na sebe zmateně dívali a já už dopředu věděla, na co mysleli ostatní.

Iris nám vyhlásila válku.