She Loved Her ✔️(CZ)

*

Jennifer

Jennifer se zastavila na chodbě. Ze tmy uslyšela kroky - ne, bylo to spíš kulhání. Vyběhla do haly a obejmula tátu.

,,Tati!" vyhrkla, stále schovaná v jeho objetí.

,,Jennifer!"

,,Zase jste se s mamkou hádali," vyčetla mu, když se od sebe odtáhli.

,,Neměl jsem na výběr... já... promiň. Až budeš dospělá, pochopíš to."

,,Už jen dva týdny," připomněla mu Jennifer.

,,Musím jít," povzdechl si táta. ,,Ještě jsem nevečeřel."

Jennifer přemýšlela, jestli tátovi neprozradí, kdo je právě navštívil, ale nakonec se rozhodla pomlčet.
,,Dobrou chuť, tati," rozloučila se , a doběhla do svého pokoje.

Potichu za sebou zavřela dveře, a co nejrychleji se převlékla do spacího. Pak si vyčistila zuby a nachystala na svou postel další polštář s peřinou.
Nakonec si zalezla do postele, a její myšlenky se stočily ke slečně Watsonové.

Byla opravdu zvláštní.
Vážně se na ni skoro celou večeři dívala?
A ten líbezný úsměv... Jennifer lákalo, ho spatřit znovu.

Když se pomalu a vrzavě otevřely dveře, rychle ztuhla.

,,Ehmm... Jennifer?" ozval se ze tmy dívčí hlas.

,,Ano, jsem tu," Jennifer mluvila kamenným hlasem, bez emocí. ,,Peřinu i polštář už jsem ti povlekla."

Chvíli bylo ticho.

,,Mám zapnout lampičku?" zeptala se Jennifer.

,,Asi... asi jo, jo, to bude lepší, díky," rozkoktala se slečna Watsonová - ne, Ginger.

,,Dobře."

Jennifer natáhla ruku, a zmáčkla malé tlačítko, jenž rozesvítilo lampičku ve tvaru sněžného soba. Vánoční lampička, kterou Jennifer používala i v dobu, kdy zimní svátky nebyly.

Světlo ozářilo celou místnost.
Ve dveřích stála rudovlasá dívka.
,,Děkuji, to je mnohem lepší."

Pohled jí na chvíli spočinul na širokou postel - na jedné polovině ležela Jennifer, a na druhé bylo ustláno pro ni.

Položila si kufr na kraj postele, otevřela ho, a vytáhla z něj cosi, co blízce připomínalo noční košily. Byla bílá, jko porcelán, jemně vyšívaná červenou nití, lem zdobený krajkou.

,,Ehmm... můžu se zeptat, kde je tady koupelna? Nebo... nevadilo - nevadilo by ti, kdybych se převlékla tady?" dostala ze sebe Ginger stydlivě, tváře jí zčervenaly.

,,To je v pořádku,"pokrčila lhostejně rameny Jennifer. ,,Mně to nevadí."

Ginger se vděčně usmála - tváře stále rudé.
Jennifer ze slušnosti odvrátila pohled, ale jakmile se zrzka obrátila zády, hned se oči Jennifer vrátily zpátky k ní.

Opatrně si přes hlavu přetáhla šaty, spadly jí k nohám. Pod šaty měla krajkovou podprsenku, musela být značková a tudíž i drahá, ale pak se náhle zastavila v pohybu.

,,Ehm... Jennifer?"

Jennifer rychle odvrátila pohled. ,,Ano?"

,,Já... je mi to trapné, ale... ehmm... nejde mi rozepnout podprsenka..." zahuhlala až zahanbeně Ginger. Jennifer potlačila úsměv. ,,Takže... ehm, no však víš... pomůžeš mi prosím?"

,,Klidně," promluvila po chvíli. Pak se donutila pokračovat, aby to napětí ve vzduchu alespoň trochu rozlomila. ,,Taky se mi to někdy stává."

Rudovláska se tiše zahihňala. Jennifer vstala z postele, a... udělala to, o co ji Ginger požádala.

,,Děkuji."

,,Není zač."

Po zbytek chvíle, co se Ginger oblékala, už na ni Jennifer svůj pohled neupřela. Poctivě se dívala z okna.

Její pohled se k ní vrátil ažkdyž zalehla k ní - ne, vedle ní, do postele.

,,Už můžu zhasnout?"

,,Ano."

Ozvalo se cvak, a světlo bylo pryč. Pokoj byl zahalený ve tmě. Jediný zdroj slabé záře byl měsíc, úplněk, někde nahoře na obloze.

,,Jaké to je, mít dva bratry....?" prolomil ticho zrzčin hlas.

Jennifer se obrátila na bok, tváří k ní. ,,Hrozný. Všechno jen zničí, dokážou otravovat dvacet čtyři hodin v kuse, kradou věci, co patří mě. A někdy i smrdí."

,,Cože?" zasmála se trochu nevěřícně Ginger.

,,Jo. Nejspíš se ještě nesmířili s tím, že lidé dvacátého prvního století chodí pravidelně do sprchy. ,,A co ty?" Ty nejspíš sourozence nemáš, co?"

,,Ne. Jsem jedináček."

,,Říkáš, jako by to bylo něco špatného. Zkus si to představit - když se sjedou příbuzní, budou se zajímat jen o tebe, nebudeš muset mít strach, že někdo tvé místo rodinného oblíbence nahradí, na Vánoce dostaneš spoustu dárků, nemusíš se s nikým o nic dělit, když jdete do kina, nemusíš na nikoho brát ohledy a film vybrat podle sebe... musí to být fajn, nemít žádné sourozence," podotkla Jennifer.

,,No jo. Ale... víš, tyhle výhody se ti jednou stejně omrzí," zamumlala Ginger. ,,Je už otravné jak mi mámini a tátovi příbuzní jen kecají do života, jak mám pokoj přeplněný věcmi, které už nechci a vlastně jsem nikdy nechtěla, a... nemám žádnou oporu. Rodiče mě můžou vždycky přehlasovat. Kdybych měka sourozence, mohla bych mít víc vlastních názoru, takhle nemám u rodičů zastání."

Ginger zmlkla. Pak se do ticha ozval hrom.
Jennifer se lekla, když ji někdo obejmul.

,,Panebože! Co to bylo?"

Jennifer se udivině zadívala na vyděšenou Ginger - i v šeru bylo vidět, jak moc vystrašená je.

,,To byl jen hrom," odpověděla.

,,Ale... já mám strach!" Ginger zněla hystericky, skoro v šoku.

Jennifer už slýchávala, že někteří lidé se už od přírody bojí blesků a celkově bouřek. Že se chovají jako v šoku.

,,Neboj, jsem tu já. Nic se ti nestane."

Jennifer jí obejmutí opětovala. Možná si s trochou štěstí na nic nebude ráno pamatovat.