Čím hlouběji jsem se dostávala, tím více se strop made mnou klenul a postupně zúžoval. Někdy jsem se dívala před sebe, jindy zase sobě pod nohy na kočičí hlavy. Každá hlava měla jiný tvar a velikost, ale přesto do sebe dokonale zapadaly.
Na jedné byla vyobrazená pětilistá růže a na další zase pěticípá hvězdice. Chvíli jsem tu hvězdici pozorovala. Podobné hvězdice byly totiž v kostele na stropě vyobrazeny společně s freskami. Růže měla žlutý střed, pět listů rudé barvy a mezi listy se nacházely také drobné, zelené trnky.
Netušila jsem proč, ale přišlo mi to hodně zvláštní. Jen jsem se nad těmi obrazci záporně ušklíbla a pokračovala v chůzi. Pajdala jsem dál chodbou, která se pořád zúžovala, zatímco se přímo přede mnou objevil vchod do další místnosti.
Strop byl nižší než má velikost, a tak jsem se musela sehnout, abych se dostala hlouběji do jeskyně. Vešla jsem do jejího nitra a má koule mi prosvítila celý prostor přede mnou.
Chvíli jsem zírala někam do prázdna, když v tom se mi něco chlupatého otřelo o levou nohu. Vyděsila jsem se a opatrně uskočila do strany.
,,Aaa fuj, jéžiš! Co to bylo!?" vypískla jsem do tmy kolem mě, zatímco zdi okolo můj výkřik posílaly pryč. Ozvěna nejprve narážela do stěn okolo mě, a pak se roznesla někam do hluboké tmy.
,,Bene, tohle mi už nedělej, málem jsem dostala infarkt," zasmála jsem se a Ben mě současně celou svalil k zemi. Ben po chvilce ode mě poodstoupil a já pomalu vstala na obě nohy.
Kotník mě neustále bolel, tudíž jsem se zapírala klackem, pomalu našlapovala prostorem a se zatajemým dechem se rozhlížela kolem sebe. Bylo to tu hodně zvláštní.
Kdesi v dáli jsem slyšela šumět jakousi podzemní řeku, jinak tu panoval klid a ticho. Takové ticho, jako vládlo zde, nebylo ani v kostele, kde jsem před pár dny nocovala.
V kostele jsem si již předtím povšimla všech těch maleb a hvězdic, které se nalézaly všude kolem mě, přišlo mi to hodně zvláštní. Do jisté chvíle jsem neměla nejmenší tušení, jakou to mohlo mít spojitost.
Po chvilce jsem se ohlédla za mým psem, který se řítil někam do tmy.
Co ho to zase pomátlo?
Ptala jsem se v duchu sebe samé při pohledu do míst, kam před chvílí vběhl můj pejsek. Ve tmě jsem zaslechla jen jeho hlasité funění a oddechování. Po vteřině pes přiběhl zpět a v tlamě svíral cosi, co se tvářilo jako lano. Lano jsem pomalu vzala do levé ruky a lehce za něj zatáhla.
Ve zdech něco zakřupalo a po chvíli ze stropu sjela vínově rudá plachta, která mě a Bena svalila k zemi.
Vyhrabala jsem se ze spodu plachty a uviděla něco, čemu jsem ani za mák nemohla věřit.
Pohlédla jsem na zeď přede mnou a spatřila jakýsi rodokmen. Přistihla jsem se, jak jsem na tu věc zírala s otevřenými ústy, ale po chvilce jsem se vzpamatovala a šla se podívat blíže. Rodokmen se táhl po celé zdi a pak přes strop někam dál do tmy. Pestré křídové a olejové barvy tvořily spolu se světlými silný kontrast.
V koruně stromu byly vyobrazeny ženy a muži různého věku a jejich ratolesti. Pod každou vyobrazenou rodinou se nacházel jejich celý název i názvy všech členů. Každá rodina na stromě byla vyobrazena v různé části stromu nebo větve. A jak jsem tak se zvídavým pohledem putovala směrem ke kmeni dolů, povšimla jsem si také datumu na jeho konci.
12.8.1345
Tak znělo datum vyobrazené černou pastelovou barvou na spodní straně kmene.
Takže tu ten rodokmen byl od samých počátků, pomyslela jsem si, zatímco jsem si prsty lehce mnula bradu.
Od onoho datumu se připočítávaly další a další letopočty až do roku devatenácetpadesát.
,,Tak to je tedy mazec," žbrblala jsem si pro sebe s neskrývavým zájmem.
Putovala jsem pohledem výše a výše až do roku sedmnácetpadesát, kde jsem opětovně zpozorovala něco, co mě znovu donutilo přemýšlet. V tomto roce se nalézala pětičlenná rodina Wagnerů a hned vedle šestičlenná rodina WINCHESTERŮ!!
,,Tak to si ze mě děláte srandu," zabrblala jsem si opětovně pod nos a založila si ruce na prsou.
Ve vyšší části byly vyobrazeni pan a paní Winchesterovi a ve spodu jejich čtyři ratolesti. Mark, Markus, Ellen a Celest. Mark a Markus byli dvojčata stejně jako Celest a Ellen.
Jak jsem se tak dívala na ten rodokmen, popadl mě zvláštní pocit. Nedokázala jsem ho sice popsat slovy, ale zničeho nic se mi prudce, ale velice prudce začala motat hlava a obraz okolo mě byl temný a hrozně rozmazaný.
Co se to se mnou děje?
Ptala jsem se sebe samé, ale odpovědí byl jako vždy bohužel nedostatek. Ben stále věrně seděl u mé levé nohy a starostlivě na mě pohlédl.
Jednou rukou jsem se chytla v místech, kde náhlá ostrá bolest sílila. Chtěla jsem najít místo, kam bych se mohla alespoň usadit než mě všechno přejde, ale bylo mi natolik mdlo, až se i mé neposlušné nohy začaly motat do rudé plachty pode mnou.
Nakonec jsem s sebou naposledy cukla a spadla na tvrdou zem, kde jsem se o cihlu silně udeřila do hlavy. Po úderu mnou projel pocit takový, jakobych ani žádnou bolest hlavy necítila. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby se celý svět okolo mě úplně zastavil. Přestala jsem vnímat veškeré dění kolem sebe, zvuky a dokonce i mého psa, který mi současně olizoval obličej.
Cítila jsem se jako tělo, které zrovna opustila jeho duše, jež se odebrala kamsi do neznáma.
ČTEŠ
Zettwing I.✓|²⁰¹⁷
Fantasy-Jsem si velice vědoma toho, že se o zapomenutých či zaniklých vesnicích moc často nemluví, proto jsem se rozhodla, že o jedné takové sepíšu příběh, jenž se možná kdysi v minulosti stal, možná ne. To nikdo neví. Kniha vypráví o dvojčatech, kteří se...
