Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/21.- Vchod do podzemí/

Přelezla jsem ohradník, jenž byl nabitý elektrickým proudem a pelášila za Benem do lesa, který se nalézal pod nedalekým kopcem.

Jakmile jsem vběhla do hvozdu, uvítal mě vlahý lehký vánek, jenž se mísil s vůní lesa. Měla jsem lesy hrozně ráda, panoval v nich většinou klid a u tohoto lesa to bylo také tak. Slyšela jsem jen ptáčky, kteří mi zpívali nad hlavou, pod nohama mi křupaly větve a sem tam jsem šlápla na nějakou šišku.

Putovala jsem hlouběji do lesa, když v tom jsem v dáli přede mnou zahlédla něco, co mě drobet znepokojilo. Okolo shnilého pařezu bylo zamotané Benovo oranžové vodítko i s obojkem rudé barvy.

Sehla jsem se pro vodítko, které jsem poté rozmotala z pařezu. Chvíli jsem postávala na místě a zírala někam do prázdna, zatímco se v mé hlavě opět začaly kupit další otázky, na které jsem zatím nemohla nalézt žádnou relativní možnou odpověď.

Kam asi tak mohl utéct?
Pomyslela jsem si po momentě. Kromě Benova útěku mi v hlavě přibývaly další varianty jeho zmizení.

Určitě ho někdo nedej Bože pustil a on utekl.

,,To je blbost," zakroutila jsem záporně hlavou nad myšlenkou, která mi v mozkovně utkvěla spolu s ostatními.

Třeba se jen zasekl vodítkem o pařez a vodítko ze sebe sundal.

Z mého usilovného přemýšlení jsem z dáli po chvíli zaslechla Benův štěkot. Vylekalo mě to, a tak jsem se rozběhla do míst, odkud tóny zněly.

Utíkala jsem dál lesem, když v tom jsem náhle zakopla o kamennou zídku, podlomila se mi pravá noha a  ze zídky sletěla rovnou na tvrdou zem pod ní. Spadla jsem do hromady jehličí, které se povalovalo všude kolem mě.

,,AU!!" vykřikla jsem bolestí. Můj zběsilý výkřik se mezitím rozléhal po lese a ještě dál.

Pár minut jsem ležela schoulená v klubíčku a oběma rukama si držela koleno na pravé noze, které mě začalo nemile štípat bolestí. Když došlo na pohled, z rány na noze začaly stékat první studené pramínky krve.

Pomalu jsem se pokusila vstát, ale kotník na pravé noze mě bolel natolik, že jsem na tu zem upadla znovu. Vedle mě se v jehličí povalovala jedna suchá větev, tak jsem se o ní zapřela a opět se postavila na obě nohy.

No bezva, léto pomalu klepe na dveře a já si tu málem polámu všechny kosti,
postěžovala jsem si v duchu při pohledu na mou krvavou holeň. Krev mi neustále stékala po noze. Bohužel jsem u sebe neměla žádné kapesníčky nebo alespoň hadr, abych si krvácející ránu mohla obvázat.

Pajdala jsem dál lesem, když v tom jsem kousek od oné osudné zídky zahlédla cosi, co se tvářilo jako vchod do podzemí. Rozhlížela jsem se kolem a hledala svého psa, zatímco jsem z toho podivného tunelu zaslechla psí štěkot.

,,Bene!" naklonila jsem se pomalu ke vchodu do podzemí a zavolala tak na svého psa. Jako odpověď se mi opětovně dostavila v podobě psího kňučení.

Neměla jsem u sebe telefon, ani baterku, abych si do té tmy mohla alespoň něčím posvítit. Lehce jsem se naklonila, abych si mohla dolů dojít pro svého psa, když v tom se mi pod nohama opět podlomila větev a já letěla dolů, přímo do té husté tmy přede mnou.

Chvilku jsem bezvládně ležela na špinavé podlaze z kočičích hlav, které mě příšerně tlačily do zad. Uchopila jsem svou berli z kusu větve a pomalu se belhala zpět na obě nohy.

Rozhlédla jsem se okolo. Přede mnou se táhla dlouhá temná chodba, jenž se táhla někam dál do podzemí. Všude okolo mě byly oplískané zdi, na kterých se místy držela vlhkost a zelený hustý mech. Nad mou hlavou visely mohutné kořeny stromů, ze kterých hlína dopadala na zem pode mnou.

Jelikož jsem při ruce neměla nic, čím bych si mohla posvítit na cestu, musela jsem použít svou magii. Z mých dlaní se vzhůru zvedl fialový magický prach, který se pomalu formoval do středně velké bubliny, jež mi po chvilce zářila nad hlavou.

Tak tohle bylo opravdu unikátní,
problesklo mi mou myslí.

Světlo z bubliny prosvítilo tmavou chodbu a já putovala pomalu, ale jistě, přímo do jejího nitra. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co se asi nacházelo na druhém konci tunelu.

Tmu jsem nikdy neměla ráda a tmavé chodby, u nichž jsem neznala konec, už vůbec ne. Byla jsem plná obav a strachu, protože z dětských povídek jsem věděla, že se v takových místech většinou schovávalo něco moc zlého.

Pohlédla jsem nad hlavu na mou fialovou bublinu nabitou vodní magií, která neustále zářila. Bublina mě vedla vpřed přímo do tmy a současně  mi svítila na cestu.

Zbrkle jsem se rozhlížela okolo sebe a kulhala dál tmavou chodbou za mým psem, který se mezitím poděl Bůh ví kam.

__________________________________________

Zdravím.
Písemné a praktické zkoušky mám už za sebou, čekají mě ještě ústní, do toho mám týdenní volno tak se budu snažit psát co nejvíce❤.