Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/18.- Noční můry/

Celé dva dny jsem se těšila na to, až si krásně odpočinu. Takhle vyřízená jsem naposledy nebyla ani nepamatuji. Z dřevěné lavice z kostela mě i nadále šíleně bolela páteř a v hlavě jsem ze všeho měla úplnou bramboračku. Potřebovala jsem se z toho všeho pořádně vyspat. Po vydatné večeři jsem ulehla do postele a projížděla na telefonu všechny mé účty na sociálních sítích. Po hodině jsem odložila mobil na stolek a podívala se ven z okna. Rukou jsem si současně podepřela bradu, kterou jsem se opírala o dřevěný okenní parapet a tiše rozjímala.

S pohledem na podvečerní oblohu jsem si povšimla temných bouřkových mračen, které se táhly po údolí. Do pokoje po chvilce zavál vlhký vzduch.

,,Asi bude pršet," pomyslela jsem si s povzdechem a opětovně zavřela okno. Zalehla jsem do postele, s radostí se zabalila do teplé peřiny a svou hlavu zabořila do polštáře pode mnou.

Stále jsem se v posteli kroutila tělem, neboť jsem nemohla usnout. Pořád ve mě setrvával pocit, že mě někdo sledoval, ale proč?

Ze šuplíku v nočním stolku jsem po chvilce vytáhla Elleninu šperkovnici s dračím okem, kterou mi dívenka stihla ještě před odchodem vložit do kapsy.

Krabičku jsem vzala do dlaní a oko z ní lehce vytáhla. Šperkovnici jsem položila zpátky na noční stolek.

Konec řetízku jsem lehce svírala mezi palcem a ukazováčkem. Přimhouřila jsem oči a důkladně náhrdelník zkoumala. Opravdu jsem nevěděla, proč by mě někdo měl sledovat jen kvůli tomuhle. Byl to jen pouhý náhrdelník.

Po chvilce jsem šperk vložila zpět do krabičky a přikrytá se otočila na pravý bok směrem ke zdi. Usínalo se mi takhle daleko lépe.

Po všem tom kroucení se se mi konečně podařilo usnout, ale po nějaké vteřině jsem se opět vzbudila. Tentokrát né u sebe v pokoji, ale ve snu.

^_^_^_^_^

V černém plášti jsem vběhla na dvůr a zjistila, že venku vydatně pršelo. Rozhlížela jsem se po okolí, zatímco se surové kapky vody vsakovaly do mého pláště, když v tom jsem odněkud zdaleka zaslechla jakýsi ženský hlas. Byl to přesně ten samý hlas, jako včera v kostele.

,,Sleduju tě, dítě," ozvalo se odkudsi ze tmy.

Venku stále vydatně pršelo, v dálce burácely hromy a blesky rozsvicovaly temnou noční oblohu.

Ten hlas a bouře v noci okolo mě, mě vyděsila natolik, že jsem vyběhla ven ze dvora a pelášila někam dál přes louku. Přes černý plášť se mi pletly nohy, jak jsem splašeně utíkala.

,,Máš to, co chci," ozývalo se odněkud z dálky.

Utíkala jsem dál, až jsem se opět zastavila u zadního vchodu za rotou. Plášť jsem měla skoro promočený. Opřela jsem se zády o zeď, abych si alespoň na chvilku oddechla.

,,Neutečeš mi!" ozval se znovu ten dívčí hlas plný arogance a nenávisti.

,,K-kdo jsi?" klepala se mi kolena a hlas se mi neskutečně třásl.

,,Říkala jsem, že na to časem přijdeš," promlouval ke mě neustále onen ženský hlas.

Rozběhla jsem se do temné chodby a přímo nade mnou zaslechla praskání dřeva. Vylekaně jsem pohlédla nad sebe a spatřila jednu nemilou věc. A kruci. Zjistila jsem, že se na mě řítila jedna z opěrných traverz.

Bleskurychle jsem se vzpamatovala a utíkala, co mi nohy stačily. Až ke vchodu, kde jsem zakopla a řachla s sebou do blátivé louže.

,,Co po mě vlastně chceš?!" pomalu jsem vstala a vykřikla někam do tmy.

Doběhla jsem ke kostelu, kde jsem se zastavila a spatřila, jak se ve tmě přede mnou rýsoval stín postavy. Chvíli jsem na tu postavu zírala. Blížila se ke mě čím dál tím více, až se přímo naproti mě zastavila.

Záhadná postava měla tvář zahalenou tmavou kápií. V pravé kapse pláště měla schovanou dýku. Osoba ani nehlesla, ale najednou ke mě natáhla dlaň.

,,Dej mi to," zachraptěla znovu ta žena. Ano, žena. Poznala jsem to podle jejího hlasu.

,,K čemu ti to bude? Kdo jsi, že mě pořád sleduješ?!" křikla jsem na ni celá vzteky rudá.

Žena z hlavy stáhla svou kapuci a já na ni vyjeveně zírala. Tohle tedy byla opravdová noční můra!

Husté černé vlasy měla spletené do copu přehozený na pravou stranu. Na hlavě měla doslova vrytý věnec z vavřínovými ostny, ze kterých ještě tekla krev. Bílá ledová tvář silně kontrastovala s bílýma očima s kočičími zorničkami uprostřed, jež mě děsily.

,,Aaaa, radši si to nasaď zpátky, vypadáš přinejmenším příšerně," zasmála jsem se a mávla pravou rukou.

,,Jsem Iris a teď mi dej to oko!" přikázala mi chladně ta dívka a natáhla ke mě její bledou, leč kostnatou dlaň.

,,Nemám ho," zalhala jsem znovu.

,,Nelži mi," odsekla mi Iris jedovatě. Opravdu jedovatě.

,,A dej mi to oko," vyprskla ze sebe, zatímco jsem záporně zakroutila hlavou.

,,Nedám ti ho. I kdybych ho teď měla u sebe, stejně ti ho nedám," opětovně jsem zalhala a založila si ruce na prsou.

,,Fajn, jak chceš. Nedám ti pokoj, dokud mi ho nevydáš!" s výhružkou si nasadila zpět na hlavu svou tmavou kapii, otočila se na patě a zmizela zpět do tmy za jejími zády.

,,Jsi jen chladná bezcitná mrcha, která ubližuje lidem jen ve svůj prospěch!" houkla jsem směrem k Iris a rozběhla se za ní, jenže jsem ji nestihla. Zmizela, takže jsem se zastavila a promočená zkrz na zkrz zůstala stát na místě.

^_^_^_^_^_^

,,Aaa ježíš, co to bylo!" vykřikla jsem polekaně do tmy, jakmile jsem se probrala z toho děsivého snu.

Dýchala jsem opravdu hluboce a těžce, z čela mi stékaly drobné kapky potu, celá jsem se chvěla strachy a srdce mi tlouklo jako splašené.

Fakt byl ten, že venku opravdu vydatně pršelo, slyšela jsem drobné kapky, jež zvenčí bubnovaly na okenní parapet.

Klid. Byl to jen sen,
snažila jsem uklidnit své divoce bušící srdce. Daněmi jsem si z čela současně otřela pot do rukávu od mé noční košile.

Ale sakra reálný sen.

________________________________________

-tak tu máme osmnáctku.
Jelikož jsem tu nová, potěšil by mě jakýkoli názor na příběh, popřípadě hlas. Názory kdyžtak pište pod příběh dolů do komentářů.
Děkuji😎