Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/17.- Pověsti o Iris/

Nijak jsem nevnímala kýživé rozhovory Ellen, Markuse a Marka a i nadále si na zemi pohrávala s klackem, na kterém zbyla ještě trocha zeleného mechu. Zaslechla jsem pouze něco o zvláštní magii a nějaký ženský a jak jsem tak byla zamyšlená, po chvilce jsem vykřikla:

,,Jo, to byla ona!"

Markus s Ellen na mě současně nechápavě pohlédli a Markovi se ve tváři zjevil kyselý výraz.

,,Co prosím?" otázal se mě Markus, zatímco ke mě vzhlédla i Ellen s Markem.

,,Ten hlas v kostele, to byla ona," vylétlo ze mě, zatímco na mě ostatní tak zvláštně civěli. I mě samotnou má bleskurychlá odpověď překvapila.

,,Jaký hlas jsi v kostele zaslechla?" otázala se mě Ellen se zkoumavým pohledem ve tváři a čekala, co jí na to odpovím.

Copak já mohu vědět, kdo to byl? Nikoho, až na ty tři, tu přeci neznám? Sama jsem netušila, kdo ta záhadná žena byla, problesklo mi hlavou.

,,Slyšela jsem cizí hlas, jenže ty ani Celest jste to nebyly. Včera v kostele," upřesnila jsem svou odpověď a pohlédla na Ellen, jež záporně zakroutila hlavou.

,,To mohla být jedině. Nebo nic, je to jen legenda," mávla Ellen rukou nad svou odpovědí a pohlédla na Markuse.

,,Legenda o čem?" nabádala jsem i nadále tu dívku, jelikož jsem chtěla znát přesnější odpovědi.

,,Temná věštkyně," vypadlo náhle z Markuse, který se po momentě zachvěl zimou.

,,Jmenovala se Iris," dodal ten hoch a já k němu netečně vzhlédla.

,,Je to stará legenda. Pravilo se o ní, že dokázala předpovídat smrt a ráda ubližovala bezbranným lidem. Iris je temná bytost bez citů," dokončil Markus svou větu a já na hocha dál zvídavě koukala.

,,Jenže je to jen legenda, se kterou se strašily cetvinské děti když zlobily a nechtěly poslouchat," vložila se do našeho dialogu také Ellen.

,,Říkalo se o ní, že žila v temných horských lesích a ven vycházela jen za soumraku, denní světlo jí mohlo zabít, spálit," dodal onen světlovlasý hoch a Ellen jen mlčky přikyvovala hlavou na souhlas.

,,To dračí oko dala Celest, aby ji ochránilo před vším zlým, jenže na Celest to mělo opačný účinek," vyprávěla dál Ellen příběh o dívce, jež mi byla stejně tak cizí, jako vše, co se dělo kolem mě.

,,Takže mi chceš tedy říct že-,"

,,Ano, Celest ho měla celou dobu, jenže když ho teď máme my, půjde po nás jako včela po medu jen proto, aby jej získala zpět," hlesla dívenka vyděšeně a já zatím nasadila chápavý výraz.

,,Musíme ho zničit, jinak se vše bude opakovat a nic se nevyřeší," špitla jsem a ostatní ve skupince mi dali za pravdu tichým pokývnutím hlavy.

,,To ano, jen nevíme jak," zamyslel se na momemt Markus.

,,Něco by se našlo," pronesla zamyšleně Ellen, zatímco si dlaní mnula bradu.

,,Něco mnohem účinnějšího," mumlala si pro sebe celou dobu ta dívenka a chlapci na ní jen nechápavě pohlédli.

,,Co tím chceš naznačit?" optal se ji Mark s tázavým výrazem ve tváři.

,,V lesích. V lesích žil. Nevím, jestli žije. Náš rádce. Poradí nám, co s tím," usmála se náhle Ellen ze svého přemýšlení.

,,Myslíš toho trhlého dědečka hříbečka?" zasmál se Markus na oplátku, zatímco jsem nesmyslně zavrtěla hlavou tak, až má hnědá hříva zavlála do stran okolo.

,,Ano přesně toho," zazubila se Ellen po vteřině.

,,Není trhlý, je jen trošičku pošuk," uchechtla se po chvilce Ellen, zatímco se mi v hlavě začaly kupit další otázky.

Teď tomu vůbec nerozumím. Je to celé až moc zamotané nebo to tak přijde jen mě? Přeci jen, oni tady žijí daleko déle než já, historii znají lépe, jak já, celé okolí znají lépe, jak já. Když pominu mého bratra, kterému je celá tahle věc lhostejná, jsem opravdu jediná, kdo to nechápe? Nebo to jen nechci pochopit? Bůh ví, co jsou oni vůbec zač. Hlavou mi současně běhaly otázky, na které jsem bohužel neznala žádné odpovědi.

,,Ummm, už musím jít," vzdychla jsem a prudce vstala z lavičky. Neměla jsem tušení, co to do mě najednou vjelo. Ellen, Markus a Mark na mě vyjeveně zírali.

,,Musím si to nechat projít hlavou," usmála jsem se s lehkou nervozitou. U vchodu jsem trojici na rozloučenou ještě zamávala a vydala se na cestu domů.

,,Až se budeš cítit, přijď a probereme to," usmívala se na mě ta tmavovláska, zatímco mi mávala nazpátek.

Odcházela jsem stejnou chodbou jako předtím. Z oné chodby jsem vyšla ven, kde mě do tváře udeřilo ostré sluneční světlo. Ruku jsem si přiložila k čelu, abych si tak udělala stínítko a vydala se zpět domů po hlavní cestě.

Cestou jsem se rozhlížela kolem sebe a hluboce přemýšlela nad věcmi, které se změnily po pár dnech od našeho přistěhování se sem. Pořád se mi hlavou honila ta noc v kostele a vše, co se dělo před a po. Vždy, když jsem byla tady, měla jsem pocit, jakoby se čas v bývalé vesnici zastavil. On to nebyl pocit, tak to prostě bylo. Možná to byl důvod toho, proč jsem se sem neustále vracela.

Kráčela jsem si dál po svých a najednou zaslechla, jak mi někdo proběhl za zády.

Nejspíše to bylo nějaké zvíře, ta jsou tu častá. Možná to byla jen kočka, pomyslela jsem si v duchu.

Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, ale po chvilce se to stalo znovu. Měla jsem pocit, že se ty kroky neustále přibližovaly.

Někdo mě určitě sleduje,
problesklo mi myslí a vyděšeně pohlédla na cestu za mnou, když v tom jsem spatřila jakýsi stín postavy, který v lese naproti silnici zase zmizel.

Onen tajemný stín za mými zády mě vyděsil natolik, že jsem celou cestu utíkala až k nám, na Janovku.

Domů jsem přiběhla celá upocená a zadýchaná. Sotva jsem zavřela dveře do pokoje, zády jsem s sebou plácla na postel a snažila se klidněji dýchat. Ale mi to bylo bohužel prd platné, srdce mi tlouklo jak splašené.

Teda! No fuj!

Vůbec jsem neměla páru, co to bylo, ale s jistotou jsem věděla, že to znovu zažít nechci.

________________________________________

Nová část je venku! Tak snad se líbí. 🙂