Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/15.- Podivný hlas/

V tichu jsem se procházela mezi dřevěnými kostelními lavicemi a kochala se vší tou krásou a vyjímečností, jež mě obklopovala všude kolem.

,,Hej ty," ozval se za mnou zničehonic tenký dívčí hlásek a já se na její zavolání bleskurychle otočila.

Na stupínku před oltářem jsem náhle spatřila známou tvář. Osobu, kterou jsem již znala, tedy alespoň z mých divokých nočních můr.

,,C-Celest? Jaktože mluvíš? Předtím jsi ze sebe nevydala ani hlásku a teď?" koktala jsem ze sebe jedno slovo za druhým. Můj hlas se neskutečně třásl a celé tělo se chvělo nervozitou.

Dívenka pohlédla nejprve do země, a pak zpět na mě. Oděna byla celá v černém, vůbec jsem jí neviděla do tváře.

,,Mluvit dokážu jen tady, jinde ne," vypadlo z Celest tak, že jsem ji nerozuměla skoro ani slovo.

Tak moc bych chtěla vidět její tvář, ale jedna část mé mysli mi říkala, abych se o to raději nepokoušela. Tak jsem jen sklopila pohled k zemi a čekala, co z té kápií zahalené dívenky vypadne.

,,Proto jsem se s tebou chtěla sejít tady," zdůvodnila dívka celkem podstatnou věc.

Celest poté sáhla do jedné z kapes jejího černého hábitu a cosi z ní vytáhla. Spatřila jsem, jak v jedné ruce svírala nějaký zlatavý šperk. Řetízek, jenže ne ledajaký. Onen náhrdelník se v šeru okolo mě zableskl.

,,Vidíš tohle?" natáhla ke mě dlaň, ve které svírala onu zlatou věc s modrým diamantovým okem uprostřed. Oko mělo tvar dračího.

,,No, ano. Co to je?" otázala jsem se dívenky se sklopeným pohledem k zemi.

,,Zvedni hlavu, neboj se," promluvila Celest, jež následně slezla ze stupínku a udělala jeden krok vpřed.

,,Je to dračí oko, to ono zavinilo tuhle spoušť," pronesla poté dívenka s důrazem a já k ní nejistě vzhlédla.

,,Dračí oko?" tázala jsem se nechápavě, zatímco jsem si od Celest převzala ten náhrdelník.

,,Musíte to za každou cenu zničit, jedině tak se vrátím zpět mezi vás," kladla mi s důrazem na srdce.

,,Ellen ti poví víc, ale musíte to zničit. Za každou cenu!" zašeptala po chvilce Celest, zatímco jsem si se zkoumavým pohledem ve tváři prohlížela onen náhrdelník. Šperků jsem za svůj krátký život viděla snad nespočet, ale tenhle se od ostatních tak lišil, přišel mi hodně zvláštní.

,,Zničte to," zopakovala ještě jednou Celest kdesi v dáli. Než jsem stačila zvednout zrak k té osobě, abych se jí ještě na něco zeptala, dívka byla z kostela již dávno v trapu. Zbyla po ni jen hustá bílá mlha, jež se po chvilce vytratila v místnosti.

Neschopná se hnout jsem stále stála  na místě a v ruce svírala ono dračí oko. Z toho oka sršela jakási zvláštní temná magie. Čím déle jsem náhrdelník svírala v dlani, tím více mě pálila.

,,Sssss Au!" odhodila jsem po chvilce tu věc na kamennou podlahu pode mnou.

Pohlédla jsem na dlaň, která byla od  šperku celá rudá, ale po chvilce mě přestala pálit. Sehla jsem se zpět k zemi pro onen náhrdelník a položila jej k ostatním věcem na lavici.

Jelikož bylo hodně pozdě, rozhodla jsem se, že to zabalím a trochu se prospím. Únavou mi padala oční víčka a celé mé tělo bylo malátné. Připadala jsem si jako v podnapilém stavu.

Rozevřela jsem si spacák, jenž se válel na jedné z lavic, vlezla jsem dovnitř a za malou chvilku se nechala zlákat do říše snů. Pak jsem spala jako dřevo, ale ne na dlouho.

*

V polovině noci jsem se začala na lavici kroutit, neboť byla moc tvrdá i přes to, že jsem pod sebou měla karimatku. Oči jsem měla pootevřené a zanedlouho odkudsi zvenčí zaslechla ránu. Cítila jsem, jakoby někdo do okna nedaleko vhazoval drobné kamínky.

V duchu jsem si řekla, že si to mou pozornost nezaslouží, a tak jsem na malou chvíli usla. Ale po chvíli jsem ty zvuky uslyšela znovu.

Znovu.

A zase znovu.

Po momentě jsem se nemotorně vyhrabala ze spacího pytle, popadla baterku, klíče a šla se podívat do kostelní věže, abych se ujistila, kdo v tak pozdní hodinu dělal takový kravál.

Odemkla jsem vchod do věže a po točících schodech stoupala nahoru do prvního patra, kde se přímo vprostřed zdi nalézalo malé okénko. Zkrze škvíru v okně jsem opatrně pohlédla ven, kde jsem spatřila tmavou osobu zahalenou v temném plášti, jež se k zemi ohýbala pro kamínky.

Chvíli jsem tu osobu zbírajíce kamínky z cesty pozorovala, ale poté si mě ta postava venku všimla a zmizela do tmy, která ji obklopovala všude kolem. Nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou a vrátila se zpět dolů. Jakmile jsem za sebou zavírala dveře vedoucí do věže, zaslechla jsem nějaký cizí ženský hlas.

,,Nebuď hloupá, dračí oko nelze zničit," zaznělo odkudsi z dáli.

Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe ve snaze pochopit, kdo co po mě v tuhle dobu vůbec chtěl.

,,Vydej mi to oko a nikomu se nic nestane," pronesl s důrazem ten samý ženský hlas.

,,K-kdo jsi?" optala jsem se té osoby, jež se skrývala kdesi v dáli. Strachy se mi stáhlo hrdlo a celá jsem se třásla. Udělala jsem pár kroků vpřed a opět se zastavila.

,,Časem na to příjdeš, dítě. Jen mi vydej to dračí oko a nikomu se nic nestane," řekl opět ten samý hlas se sarkastickým nádechem.

Podle hlasu jsem poznala nějakou cizí dívku, jenže Celest to nebyla, ta přeci mluvila daleko jinak a jemněji. Napadla mě také Ellen, ale ta už byla přeci dávno doma.

,,Já si tě najdu!" vykřikla jsem se strachem do tmy. Můj hlas se mezitím odrazil i v těch nejtajemějších koutech kostela. Jen odpovědi se mi nedostávalo.

Znovu jsem nad tím vším záporně zakroutila hlavou a vrátila se zpět k lavici, kde jsem se opětovně zabalila do spacího vaku mé oblíbené rudé barvy. Pak už jsem spala jako dřevo. Až do svítání.