Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/12.- Nová tvář v partě/

,,Posloucháš mě vůbec?" vyrušila mě náhle z přemýšlení Nella. Zrovna jsme seděly u stolu a snídaly lupínky s mlékem.

,,Umm, co že jsi říkala?" otázala jsem se s plnou pusou a jedním okem vzhlédla k Nelle, která na mě nechápavě civěla.

,,Nezapomeň na ten dnešek a příště po mě neprskej to mléko," zasmála se po vteřině zrzovláska a mě se ve tváři zjevil úšklebek.

,,Mm, promiň," zamručela jsem, zvedla se od stolu a šla do kuchyně odnést prázdnou misku.

,,Jsi duchem jinde, děje se něco?" pohlédla na mě starostlivě Nella a já místo odpovědi pouze vydechla.

,,Co? Já, jen," zazmatkovala jsem a rozhlížela se kolem sebe, zatímco mě kamarádka prohlédla kritickým okem. Něco se jí nezdálo, pokaždé to na mě poznala, jen dnes ne.

,,Nic, to je v pohodě," zalhala jsem a odešla do svého pokoje.

Vlastně pravdou bylo, že se toho dělo až moc. Nejen, že údajně ovládám element vody, Mark mi pověděl o jabloni, která je ve skutečnosti jeho zakletá sestra a ještě ke všemu nějaký obejda koupil naši rotu.

Nejraději bych odsud utekla, ale kam, když mě má mysl pořád hnala na Cetviny. Všude okolo jsou přeci i jiná místa než jen Cetviny. Vážně jsem tomu nerozuměla a nejspíše rozumět ani nechtěla. Za dobu, co tu bydlíme, jsem tam byla asi po páté, tedy pokud počítám správně.

*

Blížila se desátá hodina večerní a s ní i naše návštěva těch divných z Cetvin. Se slovy: ,,Dnes budeme ponocovat," jsme opouštěli náš domov.

Nella s Michalem si cestou povídali o zážitcích z jejich dovolených, kdežto já byla duchem někde jinde. A jak jsme tak šli, z dáli nás přivítal malý hřbitůvek. Jelikož nikdo z nás neměl kola a kráčeli pěšky, zastavila jsem se před brankou toho hřbitova a zírala dál do jeho šera.

,,Na co tak zíráš?" otázala se mě nechápavě Nella a zastavila se po mé pravici.

,,Pojď už a nezírej tolik. Je to jen opuštěný hřbitov. To jsi nikdy neviděla hřbitov?" naléhal na mě také můj bratr Michael.

,,Ale nic. Nejspíš tam něco proběhlo,"

,,Asi kočka nebo tak něco," zalhala jsem a vydali se zpět na cestu. Dorazili jsme až k rotě, u které jsem se konečně vzpamatovala.

Jako posledně jsme dále pokračovali chodbou, přes kterou jsme přešli k zadnímu vchodu a přivítali poté ostatní, jež nás již s radostí očekávali. Tedy až na Ellen, která se stále křenila.

,,Tak se k nám posaďte," pronesl Mark s úsměvem a my se jeden vedle druhého usadili na dřevěné lavice.

Seděli jsme v kruhu okolo ohniště, které bylo čerstvě rozdělené. Pozorovala jsem jiskry, jenž se vznášely do vzduchu nad naše hlavy.

Usedli jsme v pořadí - Já, Nella, Michael, Mark, Markus a Ellen, která Nellu propalovala vražedným okem.

,,Dovolte, abych mezi námi přivítala druhý element," vstala jsem po momentě z lavičky, usmála se na skupinku a představila jim svou kamarádku Nellu.

,,Co za element jsi vlastně zač, vodu už tu přeci máme," otázala se mě znechuceně Ellen a já se na ni pouze zašklebila.

,,Oheň. Jsem elementem ohně," špitla s nervozitou Nella a usedla zpět na dřevěnou lavičku podél zasmušilé zdi.

,,Aha," řekla Ellen kousavým tónem a dlaněmi si podepřela bradu. Nellu i nadále pozorovala kritickým okem stejně tak, jako na začátku během uvítání.

,,Mark ti určitě ukázal naši sestru," usmál se Markus a pohlédl na naši skupinku.

,,Ano, vlastně ano, stalo se to nedávno," ujistila jsem toho bělovlasého hocha a nejistě se podrbala za pravým uchem.

,,Tak když viděli naši Celest, znají i legendu přeci," pravila odtažitě Ellen.

,,Kdo je Celest?" optala se nechápavě Nella.

,,Oni ti o ní neřekli?" pousmála se Ellen a pohlédla směrem k obrazu za našemi zády.

,,Vlastně něco málo ano. Řekli, ale větší část jsem zapomněla," řekla rozpačitě Nella a taktéž pohlédla na obraz za Ellen.

,,Tu na obraze, za mnou. To je ona. Je zakletá. No vlastně ne úplně, jen její duše je prokletá a její tělo momentálně někde bloudí po okolí," vzdychla Ellen a dál hleděla na Celestin obraz za jejími zády.

,,Zjevuje se přesně o půlnoci," dodala Ellen, posadila se zpět na její původní místo a založila si ruce na prsou.

Okolo nás opětovně zavládlo ticho, které doprovázelo jen praskající dřevo v ohni a cvrlikot cvrčků na nedaleké louce. Mark si dlaní podepíral bradu a zdálo se, že tu snad každou chvílí usne. Nella se šťourala klackem v ohni a já i nadále sledovala ten obraz za Ellen.

Celest byla opravdu zvláštní děvče. Tuto domněnku jsem usoudila z jejího výrazu, jenž měla na obraze. Takový sebevědomý výraz jsem já na fotografiích nikdy nevlastnila. Focení jsem neměla moc v lásce.

Po chvilce jsem se rozhlédla po ostatních. Každý ze skupinky myslel na něco jiného a svůj pohled jsem poté přesunula na svůj vak, ve kterém jsem měla schovaný telefon, jenž jsem po momentě vytáhla, abych zjistila aktuální čas. Bylo přesně za deset minut dvanáct.

,,Nechci nějak strašit, ale pokud by jste chtěli vidět Celest, tak bude nejvyšší čas," hlesla jsem a tajnůstkářsky se poohlédla po ostatních.

,,Co prosím? Přeci už nemůže být půlnoc?" zhrozil se po momentě Markus.

,,Ale ano, za deset minut," upřesnila jsem svou předchozí odpověď.

Všichni jsme se krátce poté sebrali a v hluboké tmě mířili ke kostelu, kde se měl zjevit Celestin přízrak. U sněhově bílé budovy jsme se zastavili a netrpělivě čekali, až zvony z blízké rakouské vesnice ohlásí půlnoc.

______________________________________

Máme tu Dvanáctku.😇
Další díl již brzy.