Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/7.- Ben na útěku/

,,Kde jsi byl tak dlouho?" zeptala jsem se Michaela, zatímco se sehnul pod stůl, aby zametl ten nepořádek.

,,Lopatka byla zapadlá za botníkem, tak jsem jej musel odtáhnout, abych si pro ni mohl sáhnout," vysvětlil mi chlapec v krátkosti a já jen vydechla.

,,A já si myslela, že ji vyrábíš," zasmála jsem se a současně se pleskla do čela.

,,To těžko," odpověděl mi brunet a šel vynést ten svinčík. Já poté vzala sklenice s limonádu a odnesla je zpět do kuchyně.

,,Potřebuji s tebou mluvit," hlesla jsem dříve, než se mi bráška ztratil z dohledu.

,,A je to důležité?" ozval se jeho hlas v chodbě za rohem.

,,Protože já teď nemám čas," dodal a zmizel ve svém pokoji.

,,No, ehm, já právě," vykoktala jsem ze sebe a vyčkávala, co mi bratr odpoví.

,,Večer," ozvalo se vzápětí za dveřmi u něj v pokoji.

,,Večer co?" optala jsem se jej nechápavě.

,,Řekl jsem, tak večer, večer si promluvíme," odvětil mi bratr za dveřmi tak, že mu pomalu nebylo rozumět ani slovo.

Bezva. Zase bude do noci hrát ty jeho hry. Pak ať se pořád nediví, že bývá  nevyspalý. Docela jej i chápu, jsme tu druhý den a neznáme jiné, než ty z Cetvin.

,,Jenže večer nebudu mít čas zase já," zamumlala jsem si pod nos a prošla chodbou do svého pokoje. V chodbě jsem si po momentě všimla neuklizeného botníku.

Vytáhl zapadlou lopatku, ale botník zpátky nedal. Celý on. Vždycky rozdělá nějakou práci a pak od ní odejde, povzdechla jsem si a botník vrátila zpět na jeho původní místo.

*

Vrátila jsem se zpátky do obývacího pokoje, kde se nacházely ještě nevybalené krabice s knihami a pár starožitnosti. V duchu jsem se rozhodla, že bych mohla dovybalit zbývající věci z krabic, alespoň si tím zkrátím čas.

Rovnala jsem knihy do polic podle žánrů a počátečním písmenem jména autora. Vždycky jsem v tom měla svůj systém.

,,Až to doděláš, vezmeme všechny krabice dolů na dvůr," zaslechla jsem mámin hlas z kuchyně.

,,Co s nimi budeme dělat?" optala jsem se ji možná trošku hloupě a poté zaslechla matku, jež si povzdechla.

,,Já nevím, postavíme si z nich třeba pevnost," pronesla se sarkastickým tónem v hlase.

,,Ale to jsem nemyslela," pleskla jsem se po chvilce do čela.

,,Jasně že ne, ty krabice spálíme a možná si opečeme k večeři maso, když je venku tak krásně," řekla matka zasněně a zahleděla se ven z okna, kde se pomalu, ale jistě, rozlilo slunce v celé své kráse.

,,Ale prosím tě, hlavně se mi tu nerozplyň nad "krásným" počasím," zasmála jsem se nad jejím výrokem a vrátila se zpět ke krabicím.

To hlavní jsme měly vybalené, zbývaly jen nějaké nezbytnosti a tretky z dovolené. S matkou jsme posbíraly krabice ze všech místností a odnesly je do hlavní chodby. Odtud jsme si to zamířily rovnou na dvůr. Braly jsme pouze to, co jsme unesly.

,,Michal nám nejde pomoct?" optala se matka nechápavě, jakmile si koutkem oka všimla Michalovic zavřených dveří v jeho pokoji.

,,Nech ho, však zase hraje ty jeho hry," odvětila jsem a přitom zapoulela očima. Mamka nad mým výrokem jen nevěřícně zakroutila hlavou.

Ani jsem se jí nedivila, mít já v jejím věku takového syna.

*

,,Vezmu Bena ať se vyvenčí," křikla jsem na mámu, než se ztratila v šeru chodby.

,,Určitě, čerstvý vzduch a trocha volnosti mu jen prospějě," odvětila matka a zmizela v místnosti za rohem.

Do levé ruky jsem popadla vodítko s obojkem a mířila si to ke kleci, kde na mě s radostí štěkal a přitom radostně vrtěl ocasem můj milovaný Ben.

Bena jsem dostala kdysi dávno, v té době jsem slavila desáté narozeniny. Tehdy byl Ben ještě malé, spící štěně.

Jelikož jsem to tu pořádně neznala, nasadila jsem Benovi obojek a připla vodítko. Dorazili jsme na louku, jež se nacházela kousek za Janovkou. Tam jsem Bena pustila, ale to se prokázalo jako osudová chyba. Než jsem stačila odepnout obojek, pelášil dolů z kopce s větrem o závod. Ben se vypařil jako pára nad hrncem a já v ruce svírala pouze prázdné vodítko.

,,Kruci," zaklela jsem a přitom vzteky kopla do kamene přede mnou.

Až ho chytnu, tak si bude chudák Ben přát, aby se nikdy nenarodil, pomyslela jsem si. Než jsem se stačila nadát, rozběhla jsem se za ním.

Cestou z kopce se mi pletly nohy a několikrát po sobě jsem zakopávala o díry. Doběhla jsem k místu, které jsem až moc dobře znala. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Rukou jsem se opřela o zeď a ztěžka dýchala. Jelikož jsem alergik a všude okolo to tu kvetlo, dýchání pro mě bylo o to obtížnější. Šmátrala jsem po zdi a po chvilce vzhlédla vzhůru.

Rota, napadlo mě krátce poté.

Přiběhla jsem k jinému východu, než posledně. Pobrala jsem všechnu sílu a prchala dál chodbou. Rozbité sklo a popraskaná omítka mi křupala pod nohama. Doběhla jsem ke vchodovým dveřím, kde jsem se opřela o železný drát, jenž trčel ze zdi, abych si mohla dát přestávku. Načerpala jsem další sílu. Tentokrát jsem neběžela, ale kráčela volnou chůzí.

,,Ten syčák mě tedy pěkně vypekl," odsekla jsem si mrzutě pod nosem a sedla si na lavičku, která se nacházela nedaleko kostela.

,,Čau, hledáš někoho?" optal se mě chlapecký hlas, jenž mi byl hodně povědomý.

Jelikož jsem měla sklopenou hlavu, vzhlédla jsem tedy vzhůru, abych té mě, tazající se osobě, pohlédla do tváře. Promnula jsem si oči a na tu osobu zírala s otevřenými ústy.

______________________________________

Tak tu máme sedmičku❤