Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/4.- Mrzutý Michael/

,,Měli bychom jít," řekla jsem tiše s pohledem upřeným na Michaela, jenž se zamyšleně rozhlížel po okolí.

,,Co když nepůjdu?" protestoval můj bratr a já se na oplátku zamračila.

,,Ale musíme, už takhle je hodně pozdě," dodala jsem, zatímco jsem si brala svůj bágl z lavičky.

,,Kolik je vůbec hodin?" optal se mě Michael.

,,Půl desáté, máma bude určitě strachy šedivá, tak pojď," vydala jsem ze sebe stroze a poohlédla se po ostatních. Zdálo se, že byl každý tou situací zaskočen, hlavně Mark, který za malou chvíli přišel ke mně.

,,Já jen... omlouvám se," utrousil světlovlasý chlapec nešťastně a pohlédl mi do tváře.

,,Vůbec nevím, co se stalo. Ta nechtěná facka, setmělo se mi před očima a já," hlesl Mark poté, co jsem na bratra vrhla pohled typu: ,,nehodlám tu s tebou tvrdnout věčně"

,,To nic, nemusíš se omlouvat. Stalo se, stalo," hlesla jsem, pokrčila přitom rameny a na chlapce se usmála.

,,Uvidíme se zítra?" odvrátil také svůj pohled Markus ze zaprášené země pod dřevěnou lavičkou.

,,Asi nejspíš ano..," řekli jsme s bráchou sborově.

,,Tak zatím, mějte se," mávala na nás z dálky Ellen, jež se s námi loučila s falešným úsměvem na rtech, který jsem nepochopila.

Vešli jsme zadním vchodem, odkud jsme také přišli. Za námi bylo slyšet už jen praskání ohně. Kráčeli jsme dále chodbou, kde už nebyl žádný sebemenší náznak zvuku. Sklo nám křupalo pod nohama a venku cvrlikali cvrčci. Typická letní noc.

Neměla jsem s sebou baterku, nepočítala jsem, že se domů budeme vracet takhle pozdě. Všude panovala tma. Alespoň, že nám měsíc svítil na cestu. Nastal úplněk, takže byl obrovský. Měsíc prosvítil celou halu před námi. Halu ne, chodbu.

,,Je to tu celkem strašidelné," utrousila jsem s pohledem upřeným před sebe.

,,Prosím tě, neříkej mi, že se bojíš!" odsekl jedovatě Michael.

,,Můžeš mi říct, co ti je?" otázala jsem se mého bratra, zatímco se v šeru chodby arogantně uchechtl.

,,Nic..nic, co tě nezajímá!" opětovně mi odsekl. Už mě s tím začínal vážně štvát!

,,Fajn, tak se se mnou nebavte, pane uražený!" ukončila jsem rozhovor. Pokračovali jsme dále chodbou, ze které jsme po momentě vyšli ven. Teď už byla pořádná tma.

Skvělé, opravdu skvělé, spráskla jsem obě dlaně k sobě, jež jsem poté zvedla nad hlavu.

Chtěla jsem v batohu najít klíč k zámku od kola, jenomže jsem u sebe neměla baterku. Sáhla jsem tedy do kapsy od tepláků pro telefon, abych si alespoň jím posvítila. Byl vybitý, takže jsem s těžkou váhou po tmě hledala ten správný klíč od zámku na kola.

,,Našla jsem ho!" zajásala jsem spokojeně, s úsměvem ve tváři.

Klíč současně vklouzl do zámku a ten se hladce otevřel. Zámek jsem strčila do mého rudého batohu a pohlédla na bratra, jenž na mě čekal u kostela a probodával mě jeho typickým arogantním výrazem, který jsem u něj tak moc nesnášela.

Nehodlal se se mnou bavit, nechápala jsem to. Nasedli jsme poté na kola a bez doprovodu naší běžné konverzace vyrazili na cestu domů.

Přemýšlela jsem nad tím, co mu zase přelétlo přes nos. Nikdy se takhle nechoval, až dnes, což mi přišlo velice podezřelé.

Ohlédla jsem se za sebe a pohlédla na bratra, který se na kole bezstarostně loudal. V tu chvili mi přišlo, že mi to dělal naschvál.

S nezájmem jsem nad ním mávla rukou a šlápla do pedálů. Míjela jsem po mé pravé straně kostel a žulovou kašnu, o které nám vyprávěl Mark. Nebýt těch stromů, bylo by vidět na cestu.

Vedle v potoce kuňkaly žáby. Léto už klepalo na dveře a bylo to hodně znát. Dnešní noc sice nepatřila mezi nejchladnější, ale přesto jsem se chvěla zimou. Zapomněla jsem si totiž obléct mikinu.

Ušlápli jsme ještě pár metrů a zanedlouho se nám naskytl pohled na Janovu Ves. Taková malá vesnička hned kousek za, myslím, že je to jedno.

,,Konečně doma," zajásal Michael se sarkasmem v hlase. ,,Juhu!" vykřikl.

Z našeho dvora nás už štěkotem vítal Ben. Náš milovaný německý vlčák. Dorazili jsme ke kůlně, kde jsme nechali svá kola a spěchali nahoru do bytu.

*

Vešla jsem do chodby a po chvilce do mě se spěchem vrazil Michael. Musela jsem se vrátit, opět za sebou nezavřel dveře.

Celej on, pomyslela jsem si v duchu.

,,A zavírat bude kdo?" křikla jsem na něj, než mi zmizel z dohledu.

,,Třeba ty, když jsi poslední!" zařval bratr na celé kolo a já opět zrudla vzteky. Opravdu mě to jeho chování začínalo vytáčet.

Hm skvělý.

Vyběhla jsem první patro, kde můj bratr opět zapomněl zavřít. Dveře jsem zabouchla, zula si boty a vešla do našeho bytu.

,,Čus mamčo!" nakoukla jsem do místnosti, kde se mamka dívala na televizi.

,,Nazdar! Můžeš mi říct, co jste si vy dva zase udělali? Jste skoro dospělí a ty vaše věčné hádky a boje mě unavují," vrhla na mě ten její obvyklý otrávený pohled naznačující, že už měla všeho vážně dost.

,,No, hm, nevím, už cestou sem byl divný. Nehodlala jsem se s ním o tom bavit, znáš ho," řekla jsem nezaujatě cestou obývacím pokojem do naší kuchyně.

,,Měli byste toho nechat!" křikla na mě matka z obývacího pokoje.

,, A můžu za to, že se s tím jeho věčným urážením chová jak malá holka?" opáčila jsem s povzdechem.

,,Myslím, že nemohu," odvětila jsem ji, když jsem se vracela z kuchyně zpět do svého pokoje.

,,A dobrou," dodala jsem, jakmile jsem zavřela dveře za sebou.

,,Brou," ozval se mámin hlas z obývacího pokoje.

Převlékla jsem se do svého trika, jenž jsem měla na spaní, dala si telefon, který jsem vylovila z batohu, do zásuvky i s nabíječkou vedle psacího stolu a spokojeně usnula.

Ale ne na dlouho.

______________________________________

Zdravím, jsem tu opět po dlouhé době. Snad se vám kapitola líbila.
A divím se, že můj příběh někdo čte..Každopádně děkuji❤❤

- v médiích kostel samozřejmě🌸