Zettwing I.✓|²⁰¹⁷

/3.- Zakletá dívka/

Pohled Ellen

,,Ty ses zbláznil, tahat sem k nám cizí lidi!" křikla jsem na Markuse, jenž na mě nechápavě pohlédl.

,,Ale mohli by nám pomoct!" obhájil se současně můj bratr a já jen nevěřícně zakroutila hlavou.

,,Jo a s čím by nám tak pomohli, jsou to jen obyčejní smrtelníci!?" otázala jsem se Markuse s rukama založenýma na prsou a tiše si odfrkla.

,,Vždyť jsou to ti, které po staletí hledáme!" hájil se onen chlapec dál, jenže já tomu i tak nevěřila.

,,Myslíš čtveřici elementů? No nebuď směšný!" vyprskla jsem naštvaně a Markus na mě jen zklamaně pohlédl.

,,Vždyť jsou jen oni dva," dodala jsem krátce.

,,A pokud je známo, elementy jsou odjakživa čtyři," prohlásila jsem po chvíli stroze, svůj pohled pak odvrátila od mého zklamaného bratra a pohlédla kamsi do dáli za ním. Po chvilce jsem se otočila a chtěla jít zpět, ale Markus mi zahradil cestu. Ten kluk byl fakt neodbytný.

,,Mohli by nám pomoct ji najít!" vykřikl tak moc, až mi málem praskly ušní bubínky.

,,Koho, naší Celest? Už jsem se smířila s tím, že nám ji nic a nikdo nevrátí, tak se s tím smiř také!" odstrčila jsem jej a šla zpět za těmi novými.

Ještě jsem se za ním stačila ohlédnout. Chlapec stál ve tmě a nevěřícně na mě zíral. Přišla jsem zpět k ostatním a za okamžik dorazil také Markus.

Pohled Jany

U ohně jsem seděla jen já, Mark a můj bratr. Za chvíli si přisedla také Ellen s Markusem. Markus si sedl ke klukům a Ellen ke mně. Chvíli jsem klackem šťourala do ohořelého dřeva a jelikož mě bolela záda, chtěla jsem se opřít.

Zády jsem narazila do trámu. Otočila jsem se, abych se podívala, ale místo toho jsem zděšeně vykřikla. Všichni v kroužku na mě současně přesunuli své nechápavé, leč vystrašené pohledy.

,,Ááá, ježíš, co to tu je?!" vypískla jsem tak moc, až Ellen vedle mě poposkočila, jak se polekala. Celou dobu za mnou visel obraz a já si ho všimla až teď!

Obraz měl zlatý rám kolem dokola a na něm byla vyobrazena dívka, jež vypadala úplně stejně, jako Ellen.

Dívka byla oblečená do šatů bez ramínek a vlasy měla spletené do copu, jež se stáčel do velkého drdolu. Vlasy ji zdobila menší zlatá korunka a v jejích očích se zračil ledový pohled, který mě děsil.

,,Kdo to je?" zeptala jsem se jen tak, ze zvědavosti. Markus po chvilce vstal z lavičky a přešel přímo ke mě.

,,To je naše Celest, má tu svoji svatyni," pravil Markus a s hrdým úsměvem poklepal na obraz za mnou.

,,Je to naše ztracená sestra," dodal onen hoch a poté si přisedl mezi mě a Ellen. Tmavovlasá dívenka jej probodávala ledovým pohledem a já v ten moment nevěděla kvůli čemu.

Nastalo opět ticho, slyšeli jsme, jak v ohni před námi praskalo ohořelé dřevo.

,,Dojdu přiložit," pronesl Mark, jenž vstal z lavičky a zmizel ve tmě za námi. Vrátil se během chvíle s několika poleny. Venku už byla tma, tak si na cestu svítil baterkou. Do vatry poté přihodil polena, která v ohni zapraskala, a pak si sedl zpět na místo vedle mého bratra.

*

,,A co se vlastně Celest stalo?" vypadlo po chvilce z mého zvídavého bratra. Mark, Ellen a Markus smutně sklopili své pohledy k zemi.

,,Asi jsem řekl něco, co jsem neměl, že?" otázal se zpětně Michael a já se jen zašklebila.

,,Vlastně ne, nevadí, že ses zeptal," pravil Mark. ,,Je to už dávno." dodal ten hoch se smutným výrazem, zatímco jej Ellen probodla kritickým okem.

,,Tři sta let není zas tak dávno!"
ozval se ten dívčí hlas vedle mě.

,,Tak já vám to řeknu, ale musíte nám slíbit, že to nebudete šířit dál mezi lidi. Nestojíme o pozornost," špitnul Mark poněkud tajnůstkářsky.

,,Slibuju i za bratra," pronesla jsem a podala Markovi ruku na důkaz toho, že to bude jen mezi námi.

,,Stalo se to před tři sta lety, Celest slavila v ten den své osmnácté narozeniny," rozpovídal se Mark a na chvíli se odmlčel.

,,Hráli jsme si s ostatními dětmi na návsi, no teď už bývalé. Zbyla tu jen ta žulová kašna a dvojlavička," pokračoval a my poslouchali.

,,Byla jiná než ostatní děti, chtěla všechno prozkoumat. Táta ji moc často ven nepouštěl a když už, měli jsme ji na krku celý den. Vždycky s ním trávila čas v kostele. Ale stalo se to. Na vteřinu jsem ji spustil z očí, protože ostatní děti objevily něco daleko zajímavějšího. A když jsem se ohlédl zpět na místo, kde si hrála, nebyla tam. Od toho dne jsme ji neviděli," hlesl Mark se smutným výrazem. Ticho, jenž po Markově vyprávění nastalo, narušoval jen tichý vzlykot. Poznala jsem, že Mark brečel.

,,No tak, určitě to nebyla tvoje vina," konejšila jsem poté Marka slovy útěchy. Přišla jsem k němu a pohladila ho po rameni.

,,Ale je to má vina! Kdybych se ji víc věnoval, seděla by tu dnes s námi!" vykřikl a rozpřáhl obě ruce tak, že mi vrazil malou facku přes tvář. Štíplo to. Sklopila jsem pohled k zemi a Mark se na mě po chvíli podíval omluvným pohledem.

"Promiň, tohle jsem nechtěl," vzdychl Mark omluvně, zatímco jsem mu celá zmatená pohlédla do tváře.

,,To je v pořádku," špitla jsem a vrátila se zpět na místo k Ellen.