Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola sedmnáctá

Na břehu jsem se rozhlédla a zajela si prsty do mokrých vlasů. „Jestli se mi ten kretén dostane pod ruku tak přísahám, že ho zabiju!" řekl naštvaně Daniel, při ždímání svého trika. ,,Nech to být! Je to má temná minulost... Tohle musím zvládnout sama!"

Konečně jsme byli doma a já se vydala do pokoje, kde jsem ze sebe svlékla mokré oblečení a navlékla na sebe lehkou košilku. „Em?" zavolal na mě Daniel ze svého pokoje. Seděla jsem na posteli a zírala na něj skrze otevřené dveře. „Ano?" Přišel ke mně, zahleděl se mi do očí a poté mě vášnivě políbil. Když se odlepil od mých rtů, znovu se mi zahleděl do očí a vše skončilo stejně jako včera v noci až na to, že tentokrát tu Daniel zůstal a v objetí jsme usnuli.

Ráno jsme se probudili celkem brzy, asi kolem šesté a tak jsme se oblékli a vydali se dolů na snídani. Po schodech jsme sešli opravdu potichu a přes obývák, ve kterém spokojeně spal táta, až do kuchyně. S Danielem jsme si něco přichystali a když už měli skoro dojedeno, do kuchyně přišel táta.

„Tak co byli jste hodní?" Došel ke kuchyňské lince a začal na ní cosi vytvářet. Po chvilce mi došlo, že si vaří kávu. „Samozřejmě," řekla jsme klidně a upila z hrnečku přede mnou čaj. „Mohu vám položit jednu otázku?" zeptal se tak tajemně, záhadně až jsem začínala mít strach. Sedl si vedle mě a upil z šálku. Strach se rozrůstal. Jen doufám, že na nic nepřišli. „Jistě," řekl Daniel s falešným úsměvem. V jeho očích jsem spatřila naprosto totožný strach, který nyní pohlcoval mé tělo.

„Víte, příští týden bych chtěl Charlotte splnit její přání, už když jsme byli děti, puberťáci, tak se toužila podívat do Paříže a já bych jí tam rád vzal. Tak co myslíte? Je to dobrý nápad?" Oba jsme si dost oddechli, ale zároveň se zarazili. Táta chtěl odpověď, ale jediné co jsem teď skutečně nepotřebovala byli další starosti ohledně jejich vstahu. „Já si myslím, že je to skutečně... dobrý nápad," řekl Daniel lehce nuceným tónem. Táta se zatvářil trochu zasněně. „Doufám, že to bude dokonalé."

Oba s Danielem jsme se na sebe podívali podezřívavým pohledem. On něco chystá! Prudce jsem se zvedla a vytrhla tak tátu z transu. Měla jsem v hlavě šíleně moc věcí, které jsem chtěla všechny říct, ale nakonec ze mě pouze vypadlo: „Tak, já si jdu sbalit." Táta přikývl a Daniel se na mě díval stylem, ty mě tu s ním necháš?

Pouze jsem na něj vyplázla jazyk a už mířila po schodech nahoru. Na chodbě jsem se trochu vyděsila Charlotte, která šla opravdu potichu. „Dobré ráno," řekla jsem vesele. „Dobré." Prošla jsem kolem ní a pořádně se na ní usmála. Když už jsem byla skoro v pokoje její hlas mě zastavil: „Emo?" Otočila jsem se na ní a napjatě čekala o co půjde. „Ano?" Charlotte zkřížila ruce na prsou a udělala ke mně pár kroků, aby byla blíže. Musím přiznat, že mě to opět trochu vyděsilo, ale nic jsem na sobě nedala znát.

„Chodíš s Danielem?! A prosím. Hlavně se nepokoušej lhát! Nejsem slepá a ani hloupá! Takže?" „Eeee... No..." Propalovala mě podezřívavým pohledem. Nemohla jsem dýchat a hledala vhodné výmluvy, ale ony nepřicházeli a věděla jsem, že na sto procent vše ví. Nakonec jsem naštvaně odfrkla: „Dobře... chodíme spolu," pronesla jsem to poraženeckým tónem.

Charlotte trochu naštvaně vydechla a poté se mi zahleděla do očí. „Jak dlouho?!" rychle jsem sklopila svůj zrak a zahleděla se na mé ponožky. ,,Nějakou dobu už to trvá." ,,Nemyslíš, že si tvůj otec zaslouží vědět pravdu?" vydala se do pokoje.

Nakonec mě ještě napadlo: „Charlotte?" „Ano?" „Mohu ti také položit otázku?" Přikývla, ,,jak to je mezi tebou a tátou?" Trochu si povzdechla. „Začíná to být vážné a nejsem si jistá, že je to tak dobře..." „Jak to myslíš?" skočila jsem jí do řeči. „To je jedno, nech to plavat!"

Charlotte má pravdu, musím mu říct celou pravdu, ale nevím jestli jsem na to připravená. Ani jsem nezavřela dveře. Prostě jsem jen pomalým a šouravým krokem došla k posteli a rozplácla se na ni. Zírala jsem do stropu a přemýšlela. Hlavu jsem měla plnou otázek, naplánovaných oznámení a taky zmatku. Nedokázala jsem si v tom udělat pořádek.

Po chvilce jsem na chodbě uslyšela kroky, které se blížili k mému pokoji. I přes to jsem dál zírala do stropu. „Em?" byl to Daniel, kdo taky jiný, „jsi v pohodě?" Rychle jsem se posadila. Opíral se o rám dveří a ruce měl schované v kapsách. „Musíme si promluvit!" Daniel vypadal nervózně. Došel ke mně a posadil se. „O čem?" 

„Řekla jsem to tvé matce... Ptala se a já jí nedokázala lhát. Nebo spíše jsem nemohla, no... prostě jsem neměla na vybranou." Vypadal poměrně zaskočeně. Celé ty měsíce to drží jen kvůli mě a já to během pár minut zbabrám. „Dobře, chápu to... neměla si na výběr." Usmála jsem se na něj a rychle ho objala. Děkuji.

Pustila jsem ho a zahleděla se mu do očí. „Musím to říct tátovi! Nevím kdy a nevím jak, ale musím!" Daniel vypadal trochu vyděšeně. „Dobře... tak já si půjdu raději zabalit." Cítím na něm, že je smutný, naštvaný a co já vím co ještě, ale i přes to hraje, že je veselý, že mu je to celé jedno. Jenom jsem přikyvovala. Postavil se a odešel. Poměrně hlasitě za sebou zavřel dveře.

Začínám si myslet, že by možná bylo lepší zůstat nepřáteli. Opět jsem si lehla a zírala do stropu. Přemýšlela jsem, že by nebylo od věci si dát s Danielem pauzu. Rychle jsem se postavila, až se mi lehce zatočila hlava, ale já to ignorovala. Ze skříně jsem vytáhla sportovní tašku a položila ji na postel. Ani jsem se neobtěžovala věci do tašky rovnat. Jednoduše jsem je tam všechny naházela a tašku zapnula. 

Rozhodla jsem se, že půjdu pomoct Danielovi, a pokusím se to s ním nějak urovnat. Pomalu a potichu jsem otevřela dveře, stál u okna a kouřil cigaretu. Rychle jsem se k němu vydala, vytrhla mu cigaretu a hodila ji z okna. „Hej?!" pronesl naštvaně. „Už zase začínáš? Myslela jsem, že si přestal! Kde jsi je vůbec vzal?!"

Vytáhl z kapsy krabičku a z krabičky vyndal další cigaretu, kterou strčil do pusy, zapálil, potáhl a vyfoukl mi kouř do obličeje. „Upřímně nevím, co si mám o našem vztahu myslet. Držíme ho v tajnosti jako kdybychom pašovali drogy!" Opět jsem mu cigaretu vytrhla a zahodila. „Tak zaprvé jsem ti říkala, že to hodlám tátovi říct a za druhé... Sám si říkal, že bude lepší ho držet v tajnosti. Takže mi je jasné, že o tohle nejde!" zahleděla jsem se na něj a jeho výraz mě v mém přesvědčení ujistil, ,,o co tedy jde?!"

Daniel mě propaloval pohledem, očividně ho hodně naštvalo i to , že jsem mu vyhodila ty cigarety. Zadíval se kamsi z okna a přemýšlel co mi má říct. Nakonec se na mě opět otočil a zahleděl se mi do očí. „Nevím, co si mám myslet o tobě. Několik dní už přemýšlím nad tím, že jsme spolu už skoro čtyři měsíce a vlastně se pořádně neznáme... a," 

Chtěl pokračovat, ale já ho chytila za ruku a to jeho další slova zastavilo. V očích se mi leskly slzy. Nejhorší na tom všem je, že má pravdu. „Já vím... Také jsem nad tím přemýšlela..." Rychle mě políbil a já se nebránila. V tomto polibku bylo vše: zlost, vstek, vášeň, smutek... ale hlavně láska. Cítila jsem to! Cítila jsem, že ho opravdu miluji.

Náš polibek skončil, zahleděli jsme se do očí a já se musela usmát. Po tváři mi stekla jedna jediná slza, kterou bleskurychle setřel. „Rozhodně tě miluji," řekl a znovu, ale rychle mě políbil. „Také tě miluji." tím jsem si jistá, ale... Opět jsem ho chtěla políbit, ale v tom si někdo odkašlal. Rychle jsme se podívali ke dveřím, ve kterých stála Charlotte.