Černá ovce ¤ (Dokončeno)

Kapitola šestá

Škola konečně skončila, a tak jsem se mohla vydat domů. Se sluchátky v uších jsem pomalu kráčela ulicemi. „Hej!" Zaslechla jsem, i přes hudbu, která mi hrála do uší. Sice jsem netušila na koho ta osoba volá, ale i přes to jsem se otočila. Hned jsem si všimla Willa, který za mnou pelášil. Otočila jsem se zpět a pokračovala v chůzi. „Tak počkej přece!" Vážně Wille? Na co bych měla čekat? Ignorovala jsem ho a pokračovala v chůzi. Nejspíš jsem i nepatrně přidala na tempu.

Will mě chytil za předloktí a otočil k sobě. „Co chceš?!" zeptala jsem se ho zmateně a naštvaně zároveň. Will se usmál jako sluníčko a vyndal mi sluchátko z ucha. „Chtěl jsem se zeptat, jestli tě můžu doprovodit domů?" Začala jsem se smát. Nedokázala jsem pochopit tu jeho drzost! „To si ze mě děláš srandu né? Po tom, co jste mi ty a ostatní provedli hodláš dělat jako by se nic nestalo?" Rychle jsem se vydala pryč.

Will mě, ale stále držel za předloktí. „Tak počkej!" Přitáhl mě opět k sobě a zahleděl se mi do očí. „Vím, že bys chtěla vědět proč jsme ti to udělali, ale to nejde... dokud to Daniel nedovolí." „O čem to mluvíš?!?" Trochu se rozhlédl a přitáhl mě ještě blíže. „To mi mohlo být jasné, že ti pan dokonalý nic neřekl! Taky bych se tím nechlubil! Nemůžu ti říct o co jde, ale věř mi, že Daniel tady není ten zlý..."

Nebylo mi vůbec příjemné, jak blízko jsem byla u Willovi tváře. „Netuším, o co tu jde... ale rozhodně na to přijdu!" Prudce jsem trhla rukou a tím setřásla tu Willovu a vydala se pryč. Opět mě chytil, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Potom se odtáhl a utekl pryč.

Chvíli jsem jen stála a zmateně civěla před sebe. Co to mělo být? Proč ten polibek? Když jsem se rozešla, stále jsem nemohla přemýšlet nad ničím jiným. Přemítala jsem si to v hlavě i celou cestu domů.

Doma jsem hodila batoh do pokoje a šla se posadit do obýváku, kde byl i můj otec. „To je, ale zvláštní..." řekl táta zničehonic a upil ze svého šálku kafe. „Co?" zeptala jsem se rychle a trochu zmateně. „No většinou když přijdeš domů, zavřeš se u sebe v pokoji a nevidím tě celý den." Kdybych se zavřela v pokoji musela bych přemýšlet Willem a nad tím co se stalo a to opravdu nechci! „Chtěl jsi mi přece někoho představit né?" vypadlo ze mě. Otec opět upil z šálku. „Ale jistě... Paní Hanová? Můžete sem na okamžik přijít?" Zavolal otec. Tak počkat Hanová? Předem doufám, že jde jenom o schodu jmen. Nemůže to přece být... Danielova matka.

„Přejete si něco pane Blacku?" „Jenom jsem vás chtěl představit své dceři..." Žena byla opravdu asijského původu, vlasy měla sepnuté do drdolu a měla milý úsměv. „Moc mě těší slečno Blacková." Otec i paní Hanová čekali až něco řeknu a jediné co jsem ze sebe dokázala dostat bylo: „Také mě těší..." Otec se usmíval jako sluníčko, ale já byla dost v šoku. „A víš, co ještě? Syn tady paní Hanové chodí s tebou do třídy!" „Daniel..." vydechla jsem a paní Hanová se usmála: „Ano, jste přátelé?" Hraně jsem se usmála. „No," řekla jsem i přes můj třesoucí se hlas. Srdce mi tlouklo jako splašené

Otec se zmateně díval na mě a na paní Hanovou. „No... Tak někdy Daniela přiveďte! Co třeba zítra? Můžeme jít na takovou přátelskou večeři." V mé tváři přejel strach a potom jsem se opět hraně usmála a řekla: „Klidně." „Samozřejmě, takovou nabídku nemůžeme odmítnout." Nevím proč, ale měla jsem takový pocit, že i paní Hanová svůj úsměv hraje stejně dobře jako já. „Tak já už půjdu do pokoje, vzpomněla jsem si, že ještě musím udělat nějaké úkoly..." Oba jen přikývli.

Když jsem odcházela zaslechla jsem: „Jackobe doufám, že nebudeš narážet na nic co se stalo v minulosti. To, co bylo, bylo! Vybrala jsem si Soo Yuna a tím to hasne..." Rychle jsem se schovala a poslouchala dál. „Ty jsi si vybrala, nebo to vybrala tvá matka? Předem ti říkám, že se nehodlám vracet do minulosti, ale jen chci abys věděla, že já tě opravdu miloval! Zítra buďte s v šest tady." „Já tě taky milovala! Ale to už na tom nesejde, vše je pryč!" „Pořád jsi s tím hnusným, věčně opilým hovadem? Soo Yun se musí obracet v hrobě, když vidí, s kým jsi nakonec skončila!" „On... Já... Potřebuju ho!" „Vidím tvé modřiny! Odejdi od něj! Než tě umlátí k smrti!" „S Danielem nemáme kam jinam jít!" „Mohli byste nějaký čas být tady... "

Jakmile jsem tohle zaslechla rychle jsem běžela do svého pokoje. Tohle není pravda! Tohle prostě nesmí být pravda! Kdyby se Daniel nastěhoval k nám, určitě by to nedopadlo dobře! Takže můj otec to táhl s Danielovou matkou? To je trochu moc i na mě. Milovali se a přece jen skončil každý s někým jiným. 

Zbytek dne jsem strávila v posteli civěním do stropu.Rozhodla jsem se, že si alespoň udělám procházku do kuchyně pro nějakou tu večeři. Ani jsem neměla moc hlad, a tak jsem si vzala jen jogurt a sedla si do kuchyně k jídelnímu stolu. „Zlatíčko?" Můj pohled zaměřil mého otce. „Ano?" Táta si přisedl ke stolku naproti mně. „Jenom mě zajímalo, co říkáš na paní Hanovou." Nasucho jsem polka: „No... je velice milá..." „Ale?" „Né... žádné "ale" není..." Až na to obrovské ALE, kterým je její syn. „Dobře, já už půjdu spát. Tak moc dlouho neponocuj, zítra máš školu." Otec vstal, políbil mě na čelo a opět odešel pryč.

Zítra je pátek. Už jen jeden den a bude víkend! Jen jeden den a budu mít klid. Když jsem dojedla vydala jsem se zpět do pokoje, poté do sprchy, a nakonec rovnou do postele.

Ráno mě opět probudil hlučný budík. S vědomím že je konečně pátek jsem vylezla z postele, zamířila do koupelny a opět vykonala ranní hygienu. Když jsem se vrátila do pokoje a vzala jsem rozvrh a spatřila něco strašného. Dnes... máme... tělocvik! Do tašky jsem si dala půjčené věci od Holly, které už byli konečně vyprané, a ještě mé věci na převlečení. Jestli bude dnešní hodina tělocviku stejná, nebo podobná jako ta minulá tak to bude zlý. Rychle jsem se převlékla a vydala se do školy. V kuchyni jsem si ještě vzala svačinu, kterou mi opět připravila Danielova máma. Musím uznat, že jeho máma je opravdu úžasná, nechápu, kde se v Danielovi bere všechno to špatné? Vždyť od toho, na první pohled, nevinného kluka mám na zádech vyrytý hloupý symbol, který se hojí příliš pomalu a který mi zůstane jako jizva.

Vydala jsem se do školy a potají jsem doufala, že Daniel neví o práci jeho mámy, nebo o dnešní večeři. Ve škole jsem byla včas, a tak jsem se rozhodla zajít k Holly. „Haló? Holly? Jsi tu?" „Jasně, pojď sem dozadu." Šla jsem za ní do šaten a uviděla jsem jí, jak si uvazuje zástěru. „Copak potřebuješ?" „Já ti jen nesu ty věci, které jsi mi půjčila. A přišla jsem ti ještě jednou poděkovat." Položila jsem hromádku oblečení na lavičku, která byla mezi skříňkami a usmála se na ní.

„Jó, no nemáš za co děkovat... doufám že ti posloužily... Alespoň my Conor dluží službu! No, co musíš uznat, že je k nakousnutí." Obě jsme se začali smát. „No jó, hodíte se k sobě." „Že? Taky si myslím." Podívala jsem se na hodinky a zbývaly mi už jen dvě minuty. „Tak já musím jít, zatím se měj." „Ty taky a přijď zase někdy na pokec," řekla a mrkla na mě. Musela jsem se lehce zasmát. Rychle jsem běžela do třídy a se zvoněním se posadila na místo.