Pomsta

25. Rvačka?

Melissa
Nechtěla jsem zůstat tiše čekat na gauči v obýváku, takže jsem se rovnou přidala k Endriuovi.
A on rozhodně nebyl jedinej, koho ten pohled na zkrvavenýho Nicka vyděsil. Hned jak spadnul na zem Endriu k němu vyběhl. "Kurva bráško...co se stalo, kde ses takhle zřídil?!" Snažil se ho zvednout zpátky na nohy a vytáhnout z něj jakékoliv vysvětlení, ale viditelné množství alkoholu v jeho krvi mu nedovolovalo ani jedno z toho. Zhluboka dýchal a nesouhlasně vrčel na Endriua při jakémkoliv dalším pohybu s ním. Bylo mi blbý tam jen tak stát, tak jsem mu šla pomoct a zachytila jsem Nicka z druhý strany. Chvíli jsem zkusila jeho dotek a blízkost nevnímat, vždyť si to nejspíš ani nebude pamatovat, takže na to můžu zapomenout taky. Sledovala jsem, jak moje tričko začalo nasávat jeho krev, která mu stejkala snad ze třech míst v jeho obličeji. Má fakt štěstí, že mi krev nevadí, jinak bych ho asi upustila. S Endriuem jsme na sebe souhlasně kývli a i s Nickem jsme se pokusili postavit. "Strašně krvácí.." Vyšilovala jsem aniž bych si toho všimla, ale určitě jen kvůli tomu, že jsem jeho krev měla všude na sobě.
"Já vím...myslím, že bude potřebovat šití, tolik krve nebude jen z nějakýho škrábance." Endriu mluvil stejně pohodově a uklidněně jako vždycky. Začínám si myslet, že není nic, kvůli čemu on by dokázal vyšilovat.

Odvedli jsme ho do obýváku a položili jsme ho na pohovku. Pořád nesouhlasně vrčel a snažil se vzpírat, takže jsme vůbec neměli šanci najít zdroje krvácení. Endriu odešel pro lékárničku a já si opatrně sedla vedle něho. Bylo divný vidět ho takhle. Místo toho kluka, kterej má i v tak mladým věku neskutečně moc respektu, protože působí tak strašně moc nezranitelně, jak tady bezmocně leží jako zraněný malý štěně. Vlastně působil až roztomile... Ale myslím, že za to mohl jen ten alkohol. Podle mě by bez něj působil stejně nezraněně a v pohodě i v tomhle stavu, teď mu to ale zakazovaly promile.

Pozorovala jsem ho, jak zhluboka oddechuje a poslouchala jsem to tiché občasné bolestné sténání. Trpěl a mně ho opravdu začínalo být líto. Vzpomněla jsem si přesně na to, jak se ke mně choval on po tom, co se stalo. Bála jsem se. Myslela jsem, že umřu a on ležel vedle mě a objímal mě. Přesto, jak moc jsem ho nesnášela mě to uklidňovalo. Opravdu se mi snažil pomoct...nesnažil se mě jen udržet naživu. Snažil se i o to, abych nešílela a zůstala klidná. Hladil mě po ruce... Vzpomínala jsem si na všechno mnohem jasněji, než předtím, když jsem ztratila na chvíli paměť a vzpomněla jsem si jen díky snu. Nejvíc si pamatuju tu jemnou pusu na čelo, to jak se snažil byt opatrný. Jsem skoro povinná mu tohle vrátit. Mohla bych se na něj vykašlat a jít spát, ať se z toho ráno dostane,jak chce...ale ani někdo jako on se na mě nevykašlal a snažil se mi pomoct. Dlužím mu to... A vlastně myslím, že i chci. "Nicku..?" Jo došlo mi, že s nim asi nebude možné mluvit...ale já to udělat musela. Když se mi zdálo, že už zaznělo tiché "Hm?" pokračovala jsem. "Mrzí mě ta hádka." Odpověď jsem samozřejmě neočekávala, ale cítila jsem se líp, když jsem to mohla říct. Nick začal místo odpovědi tiše kašlat a to hned doprovázely i další bolestné steny. Přisunula jsem se blíž k němu... Strašně jsem mu chtěla pomoct a zmírnit mu tu bolest, i když mě někde hluboko uvnitř uklidňoval nějaký hlas, že si to asi trochu zaslouží. Přejela jsem mu dlaní po břiše protože všude jinde měl krev a já se bála, abych se nedotkla žádné rány, ale jeho okamžité syknutí mě informovalo o tom, že rány má nejspíš i na břiše. Pokusila jsem se mu triko opatrně vyhrnout a zjistila jsem, že mám pravdu. Obličej se mi reflexivně zkřivil bolestí,i když to nebylo moje tělo. Ulevilo se mi, když se konečně ukázal Endriu s tou lékárničkou.