Pomsta

23. Hádka

Moje srdce se rozbušilo tak hlasitě, že ho musel slyšet i Nick. Cítila jsem, jak se mi zvedli všechny chloupky na těle. Začal hýbat rty, ale já se konečně vzpamatovala a začala jsem mu tlačit do hrudi, abych ho od sebe odstrčila. Odtáhnul se, ale překvapivě mu na tváři pořád pohrával úplně stejně sebevědomý úsměv jako předtím. Tak to né. "Hele je mi úplně jedno, co se stalo v noci. Byla jsem opilá a rozhodně to vůbec nic neznamenalo." Nick mě jen poslouchal a nepřestával se usmívat. "Ale znamenalo. Líbim se ti" Prohodil znovu sebevědomě a já vyprskla smíchy. "Ne! To teda nelíbíš." Snažila jsem se znít co nejvíc přesvědčivě, ale on se nevzdával. "Vážně? Tvoje tělo zešílí jen se k tobě přiblížím." Prohodil arogantně a já se nad tím pohrdavě zasmála, ale moc dobře jsem věděla, že je to pravda, a že v té přesvědčivosti nejsem vůbec dobrá. "Jo protože sem nevěděla, co udělat. Jak mám vědět, že neudělám nějakou chybu, která vrátí zpátky toho Nicka, co tady byl předtím?!" Zavrčela jsem na svou obranu, bez toho, abych o tom nějak moc přemýšlela, ale hned jsem z toho měla špatný pocit. A když sem viděla, jak se z toho jeho sebevědomého úsměvu stal ublížený výraz, skoro jsem se mu i chtěla omluvit, ale povedlo se mi zachovat chladný výraz. To už si ale nenechal líbit ani on. "Řekl jsem jasně, že už se znovu nebudu omlouvat pořád dokola za to samý. Tobě je úplně jedno, jak se chovám posledních několik dní. Ty prostě kdykoliv se ti to bude hodit, kdykoliv nebudeš vědět, co mi máš říct....vždycky na mě vytáhneš znova to, co jsem udělal. Nechápu proč se vůbec snažim." Vyčerpaně rozhodil rukama a můj chladný výraz po tomhle úplně zmizel. Sklonila jsem pohled k zemi, jako provinilé dítě, kterýmu nadává rodič. Věděla jsem, že má v něčem pravdu. Dokázal mě sjet takovým tónem, že jsem fakt skoro měla výčitky svědomí. Mluvil naštvaně, ale hlavně bylo slyšet zklamání. A aby toho nebylo málo hned, co dořekl poslední slovo se sebral a odešel pryč. Dveře se za ním docela hlasitě zabouchly a mě divně zabolelo u srdce.

Začala jsem litovat, že jsem to zase vytáhla. Měla jsem hroznej pocit z toho, že ani nic z toho, co řekl, nemyslel špatně. Jen si ze mě dělal srandu. Provokoval mě, a když jsem prohrávala, vytáhla jsem něco, o čem se on ani nezmínil. Čím dýl jsem nad jeho slovy přemýšlela, tím hůř mi bylo. Vážně se teď asi snažil. Neubližoval mi... Notak Melisso sakra nebuď blbá jen se na tebe trochu naštval, tobě na tom nemá nijak moc záležet. Má ti to být úplně jedno. Tak se přestaň cítit provinile za to, že si řekla pravdu. Hlas v mé hlavě se mě snažil uklidnit. Chtěla jsem zastavit ten nepříjemnej pocit u srdce, ale nešlo to. Taky jsem pořád zápasila s bolestí hlavy. Kam jako on šel? To teď bude uraženej? Mohlo by se to vrátit do starých kolejí....mohl by se přestat snažit a být zase jako předtím?