Královna z lesa ✔

XXXVII.

Cítila jsem, jak se jeho ruka pevně ryje do mého ramene. Upřeně hleděl na Erika, a já jsem moc dobře viděla, že s ním hraje psychickou hru. Chtěl mu nahnat strach, pomstít se, ublížit mu.

"Co tady chceš? Když jsi utekl, měl jsi možnost odejít a žít normální život. Chceš mě snad zabít? Ptal se Erik opatrně, jak kdyby měl nůž na krku.

Jan, tak se jeho bratr jmenoval, se narovnal a hlasitě se zasmál.

"Snad jsi nebyl tak naivní, bratře. Jak sis mohl myslet, že odejdu a nechám ti trůn našeho otce?"

Trochu jsem otočila hlavu, abych na něj viděla. I já jsem z něj měla strach, ten hladový pohled ve tváři a ten vítězný úsměv mě nutili přemýšlet, co se to vlastně děje.

"Vy na švédský trůn žádný nárok nemáte. Erik je prvorozený, a tím také právoplatný král, navíc i on už má dědice. A pokud byste snad chtěl mít na svědomí krvavý masakr královské rodiny, ráda bych Vás upozornila, že tak se králem nestanete, protože lid takového krále nikdy nepřijme."

Jan se na mě podíval, ale místo toho, aby reagoval na má slova, provokoval Erika.

"Tak tohle je ta tvoje královna? Urozené ženy snad došli, že ses musel ztrapnit a vzít si nějakou holku, které trčí sláma z bot?"

Jakmile dořekl, sklonil hlavu přímo k té mé.

"Krásná je, to ano, ale měla by vědět, kdy držet jazyk za zuby."

Propalovala jsem ho pohledem, prudce jsem vstala a otočila se zpátky na něj.

"Já jsem švédská královna, ač jsme se narodili každý v jiné kolébce, nemáte nejmenší právo se mnou takhle mluvit! Omluvte se, a já Vás nechám odejít bez sebemenší újmy."

Jan ke mě přikráčel a hrál si s pramínky mích vlasů.

"Vy jste to ještě nepochopila, že? Královnou už moc dlouho nebudete, celý zámek mají pod palcem moji lidé, teď tady rozkazuji já!"

Jakmile dořekl, šel směrem ke dveřím, otevřel je a zakřičel na své muže.

"Odveďte krále a královnu do jejich komnat a postarejte, aby si král zabalil věci na cestu."

Vojáci hned přiběhli a odtáhli nás každého do svého pokoje. Čekala tam na mě s dětmi Marie Greenova, ihned jsem ji objala.

"Marie, co se to děje?"

"Jan obsadil celý zámek, a ač je to nepochopitelné, nic s tím nemůžeme dělat. Vám jistě neublíží, ale nikdo neví, co má v plánu s Erikem."

Div jsem se nerozplakala, bylo toho na mě už vážně moc. Sklonila jsem se ke svým dětem a pevně je objala. Můj sen o Gustavově následnictvi a provdání Sigrid za nějakého mocného krále se začal rozplývat.

Musela jsem s někým mluvit, nemohla jsem jen čekat, co se s Erikem stane. Otevřela jsem dveře, ale stráže mi zastoupili cestu. Usmála jsem se tedy a prosebně na ně hleděla.

"Přiveďte mi komořího Filipa, potřebuji s ním mluvit."

Stráže si prohodili pohledy a jeden z nich zmizel. Když se za chvíli vrátil, řekl něco stranou tomu druhému. V tu chvíli zase zmizel on, a vrátil se s Filipem.

"Filipe!" Vykřikla jsem a objala ho, jakmile jsme se ocitli za zdmi mé ložnice.

Posadili jsme se a já ho pevně chytla za ruce.

"Jaktože tě nevsadili do vězení?"

Filip mi snad poprvé hleděl doopravdy upřímně do očí.

"Taky to nechápu. Hned potom, co tebe i Erika zavřel do Vašich komnat si mě zavolal a ptal se mě ma tebe."

Nechápavě jsem hleděla a snažila se přemýšlet.

"Na mě? Co plánuje s Erikem neříkal?"

Filip zakroutil zoufale hlavou. Vstala jsem a začala chodit po místnosti, protože se mi tak lépe přemýšlelo.

"Musíš mi s ním sjednat schůzku." Řekla jsem najednou a s očekáváním se na něj podívala.

"Dobrá." Usoudil najednou, uklonil se a odešel.

Celou dobu jsem seděla se Sigrid na posteli. Zatímco Gustav spal, ona se mě stále na něco vyptávala a já se jí snažila svými odpověďmi uspokojit, přestože jsem měla já sama spoustu otázek.

Asi za dvě hodiny se rozlétly dveře a stráže mě poprosili, abych šla s nimi. Poznala jsem, že míříme ven ze zámku. Dovedli mě až do stájí, kde čekal Jan.

"Můžete jít." Poručil jim a ocitli jsme se samy.

Jan ke mě přistoupil blíž a kývl směrem ke koním.

"Slyšel jsem, že ráda jezdíte na koni, trochu se projedeme."

Přikývla jsem a vyvedla ze stájí dva koně. Troškou jsem si vykasala sukni, abych na něj mohla lépe nasednout.

Rozjeli jsme se, normálně bych si jízdu užívala plnými doušky, ale stále jsem musela myslet na to, že tento muž mi možná zničí život.

Jakmile jsme dojeli k ohradě s ovcemi, přivázali jsme své koně a posadili se nedaleko do trávy.

"Proč jste se mnou chtěla mluvit?" Zeptal se Jan, i když to věděl. Bylo to přeci tak očividné, že chci zachránit svého manžela.

"Bojím se, co chcete provést s Erikem. Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik jako jeho a naše děti. Nikdy jsem nepoznala srdečnějšího muže, než je on."

Jan se usmál a pohlédl mi do očí.

"Bojíte se o svého manžela a o sebe ne?"

"Bez Erika můj život ztratí smysl. Je jedno jestli zemře mé tělo nebo má duše."

Jan mě pohladil po tváři a fascinovaně hleděl na mé rty.

"Ve vězení jsem dostával zprávy z venčí, ve většině se však nepsalo o Erikovi, ale o Vás. Toužil jsem Vás celou dobu poznat, a už se nedivím, že se do Vás můj bratr zamiloval." Řekl a naklonil se ke mě, snažil se mě políbit. Já ale ucukla.

"Co bude s Erikem a s mími dětmi?"

Jan se zvednul a vyskočil na koně.

"Měla jste pravdu, krev nikdo na rukou mít nechceme. Uděluji Vám a Vaší rodině domácí vězení na jednom ze švédských hradů, strádat nebudete, jen budete mimo dění. Přeji Vám hodně štěstí, Karin."

V tu chvílí pobídl koně a odcválala pryč.

Je to tady, konec. Tento příběh jsem hodně prožívala, a vždy jsem byla potěšená, když vy se mnou. Už chystám další věci, takže se zase můžete těšit. Budu moc ráda, když se zde vyjádříte o tomto příběhu, s tím koncem jsem si dlouho lámala hlavu😂